Glosář

Způsob učení založený na aktivitě žáka, kterým si skrze aktivní činnosti vytváří vlastní úsudek o tématu, jež je předmětem učení. Žák si sám formuluje závěry a začleňuje je do systému svých znalostí. V projektu Dějepis+ je hlavním nástrojem aktivního učení práce se zdroji.

viz prezentismus

Určení významu a přiřazení smyslu jednotlivým prvkům zdroje. V této fázi je nutné žákům dodat určitou míru historického kontextu. Analýza předpokládá určitý stupeň historické imaginace a kulturního kapitálu a žákům, kteří tyto atributy postrádají, může dělat problémy, takoví žáci potřebují větší podporu učitele. V rámci Dějepisu+ vedeme učitele k rutinizaci analytických procesů. Kompetence nutné k analýze lze trénovat v prostředí digitální aplikace HistoryLab.

Digitální aplikace vytvořená v rámci projektu a sloužící zapojeným učitelům, koordinátorům a garantům jako formulář, do kterého zaznamenávají přípravy lekcí, záznamy lekcí a náslechy.

Forma konstruktivistické výuky, ve které žáci samostatně bádají nad vytyčenými otázkami. V projektu Dějepis+ je považována jako základní metoda výuky dějepisu. Za její svorník můžeme pokládat badatelskou otázku, k jejímuž zodpovězení slouží zdroje v lekci a dílčí úkoly, které jsou k těmto zdrojům připojené.

Prostředí, v němž se žák nebojí komunikovat, tvořit a dělat chyby. Bezpečné prostředí se buduje dodržováním souboru pravidel, která si stanoví žák a učitelé, a nezraňujícím způsobem vzájemné komunikace. V projektu Dějepis+ je bezpečné prostředí považováno za základní podmínku efektivní badatelské výuky.

Způsob lineárního uspořádání historických událostí. V rámci Dějepisu+ vedeme žáky k vědomí, že chronologie nejsou pevně dané a fixované, ale lze je konstruovat a vytvářet v závislosti na zvolených otázkách.

Didaktický pojem pocházející z americké didaktiky dějepisu označující pozorné prozkoumání pramene, jeden z úhelných kamenů správné analýzy pramene a předpoklad jeho kvalitní interpretace.

Didaktický pojem vycházející z americké didaktiky dějepisu označující verifikaci a validaci pramene jeho srovnáním s jinými typy zdrojů. Tento proces je zpravidla obsažen v základním návrhu lekce, ale učitelé si v rámci D+ mohou navržené kompozice přetvářet či dotvářet.

Předmět školního kurikula rozvíjející schopnosti žáků kriticky reflektovat historickou kulturu. Kurikulární dokumenty zdůrazňují, že jedním z hlavních cílů dějepisu je kladení otázek a vědomí neukončenosti a proměnlivosti historického poznání. V projektu Dějepis+ zdůrazňujeme především tuto konstruktivistickou povahu dějepisu.

Cvičení z HistoryLabu, které je společné pro všechny třídy zapojené v projektu. Cvičení se realizuje na začátku a na konci školního roku a slouží jako podklad pro vyhodnocení posunu žáků během jejich účasti na projektu.

Širší tým akademických didaktiků, jenž poskytuje obsahovému týmu zpětnou vazbu a konzultuje koncepční otázky projektu. V rámci Dějepisu+ se také věnuje připomínkování revize RVP pro ZV.

Princip historického myšlení zdůrazňující nutnost pochopit odlišné způsoby prožívání jedné události různými historickými aktéry. Klíčová otázka ilustrující jeho intenci zní: Jak lépe porozumět lidem, kteří žili v minulosti? Tento princip můžeme přiblížit pomocí následujících tezí:

• Je nutné nejen zkoumat různé dobové úhly pohledy, ale také vysvětlit kritéria, na jejichž základě některé z nich zohledňujeme při našem výkladu minulosti.
• Mezi pohledy na svět, ať už se týkají víry, hodnot, či motivací, které utvářely názory lidí v minulosti a které je utvářejí dnes, leží celý oceán rozdílů.
• Je třeba se vyvarovat anachronismu, tj. připisovat historickým aktérům soudobé představy. Obezřetné odkazy k univerzální lidské zkušenosti nám však zároveň pomáhají vytvořit si ke zkušenostem historických aktérů vlastní vztah.
• Dobové perspektivy historických aktérů dokážeme lépe pochopit, když zvážíme jejich historický kontext.
• Různí historičtí aktéři pohlíželi na události, jichž byli součástí, z rozdílných úhlů pohledu. Zkoumání těchto rozmanitých perspektiv je klíčem k porozumění historickým událostem.

Zapojený učitel i koordinátor vyplňují na začátku projektu dotazník, který zachycuje jejich postoje a hodnoty ve vztahu k výuce dějepisu. Podobný dotazník vyplňují i na konci projektu. Dotazník slouží jako jeden z podkladů pro vyhodnocení efektivity projektu.

Žáci vyplňují na začátku a na konci školního roku dotazník zachycující jejich postoje a hodnoty ve vztahu k minulosti a k výuce dějepisu. Dotazník slouží jako jeden z podkladů pro vyhodnocení efektivity projektu.

Způsob afektivního, emocionálního vztahování se k historickým aktérům. V rámci projektu Dějepis+ nedoporučujeme, aby se žáci ztotožňovali s historickými aktéry, ale spíše u nich rozvíjet zájem o osudy těchto aktérů, včetně schopnosti reflektovat emoce spojené se znalostí těchto osudů.

Soubor hodnot a postojů, které jedinec zastává a které určují jeho jednání a chování. Projekt Dějepis+ se zaměřuje na postižení souvislostí mezi efektivní výukou dějepisu a epistemickými přesvědčeními žáků i učitelů.

Rozdělení výukové jednotky podle typu činnosti žáka. V projektu Dějepis+ využíváme klasické schéma E-U-R, přičemž fáze budování významu může být rozdělena na více subfází dle zdrojů, se kterými žáci pracují. V procesu badatelské výuky je dbát jak evokaci, tak i reflexi výstupu. V běžné vyučovací hodině tudíž na vlastní badatelskou činnost zbyde málokdy více než 25 minut. Z toho důvodu jsou pro badatelskou výuku vhodnější delší výukové jednotky (např. 90 minut).

Průběžné hodnocení žákova výstupu a sledování žákova pokroku při učení. V rámci Dějepisu+ je kladen důraz především na schopnost učitele identifikovat neúplné popisy pramenů/zdrojů a jejich chybné či zavádějící interpretace. Učitelé jsou vedeni k tomu, jak poskytovat efektivní zpětnou vazbu o těchto nedostatcích.

Didaktik zapojený do projektu, podporuje činnost učících se komunit. Komunikuje především s koordinátorem, konzultuje metodické problémy související s výukou. Jednou za pololetí provede náslech u koordinátorů, které podporuje.

Historická gramotnost předpokládá, že žáci a žákyně se neučí pouze znát historická fakta, ale aktivně minulost poznávají. Prostřednictvím vlastní práce s historickými prameny odpovídají na historické otázky a učí se přemýšlet podobně jako historikové a historičky. Cílem dějepisného vzdělávání je vysvětlit jim „pravidla hry“ při zacházení s historií mimo školu – v rodině, v širší komunitě, v médiích, v politice. Pomáháme jim vytvářet si poučenější názory a příběhy, než které by převzali z populární kultury či ze svého okolí. Budou pak lépe vybaveni pro to, aby četli, zpochybňovali (kladli si otázky) a hodnotili neznámé dokumenty a konfliktní názory vztahující se k vybraným událostem. V rámci projektu definujeme historickou gramotnost jako kombinaci historického myšlení, jež strukturuje naše pojímání minulosti a badatelských dovedností rozvíjejících schopnosti relevantní interpretace historických pramenů. Rozvoj historické gramotnosti žáků je hlavním cílem projektu D+.

Všechny instituce a kulturní fenomény tematizující nějakým způsobem minulost. Do historické kultury patří akademické instituce (vědecké ústavy), vzdělávací instituce (školy), kulturní instituce (muzea, knihovny, archivy), média, divadla, kina a filmy, knihy, politické strany, sociální sítě atp.

Tento pojem se užívá spíše v publicistice a v politice. Zpravidla se používá jako vyjádření nevědecké představy o minulosti formované primárně zkušeností, které je sdíleno napříč společností. Implicitně tento pojem předpokládá jednoho nositele. V projektu D+ tento pojem nepoužíváme.

Historické myšlení si můžeme představit jako způsob uvažování o minulosti. Pomáhá žákům utvářet a pochopit vztah jednotlivců i společnosti k minulosti, rozpoznávat příčiny a důsledky historických dějů, vnímat historii z dobové perspektivy aktérů, přemýšlet, proč nějaké děje trvají, přetrvávají a jakým způsobem dochází ke změně. V projektu D+ cílíme na rozvoj historického myšlení žáků, vzdělávací cíle formulujeme primárně za tímto účelem.

Kritická reflexe minulosti, která se odehrává ve škole i v mimoškolním prostředí. V projektu Dějepis+ se soustředíme především na formální vzdělávání a možnosti tematizovat minulost prostředky badatelské výuky v dějepisu, případně i v jiných předmětech (Občanská výchova, Mediální výchova, Základy společenských věd atd.).

Člověk či jiná entita (národ, sociální či profesní skupina atd.) účastnící se určité interakce v minulosti, která je zachycena v nějakém prameni. V projektu Dějepis+ jsou žáci vedeni k tomu, aby si uvědomovali situovanost historických aktérů do minulosti a vnímali specifičnost jejich jednání.

Soubor okolností vztahující se k události, která je předmětem zájmu či zkoumání. Kontext umožňuje zkoumanou událost zasadit do širšího obrazu minulosti, a tak korektně určit její význam či smysl. Můžeme mluvit o různých druzích kontextu či kontextů: politickém, sociálním, kulturním, náboženském, ekonomickém atd.

Strukturovaný obraz minulosti vytvářený historiky, umělci i neprivilegovanými laiky. Různé podoby historie se střetávají ve veřejném prostoru a soupeří o pozornost publika. Dějepis+ se nezabývá vědeckými podobami historie, ale připravuje žáky na skutečnost, že se ve svém občanském životě budou setkávat s různými podobami historie.

Vědecká disciplína zaměřená na zkoumání minulosti. V současné historiografii převažuje skepse nad možností holistického přístupu k historii a pluralita metodologických východisek. V projektu Dějepis+ představují historiografické výstupy důležitý rámec pro formulování témat, tvorbu lekcí a výběr vhodných zdrojů do lekcí.

Digitální aplikace pro práci s prameny. Digitální nástroj umožňující rozvoj badatelských schopností žáků a jejich schopnost analyzovat a interpretovat historické prameny. Pravidelná součást lekcí vzniklých v rámci projektu. V Dějepisu + se též užívá jako diagnostický nástroj pro sledování pokroku žáků.

Zasazení významu zdroje do širšího historického obrazu a jeho zhodnocení z hlediska minulosti i současnosti. V této fázi je potřeba dodat širší historický kontext. Žákům s menším kulturním kapitálem může dělat interpretace problémy a vyžadují větší podporu učitele. Učitel by měl na jedné straně povzbuzovat žáky k interpretaci, na straně druhé je nezbytné, aby opravoval nepřesné či chybné interpretace, aby si je žáci nezafixovali.

Představy o minulosti (konstruované pomocí symbolů, rituálů, filmů, památníků atd.), které sdílí konkrétní sociální skupina (národ, komunita obce, rodina, profesní společenství atp.). Tyto představy se mohou výrazně lišit a být ve vzájemném napětí. V projektu D+ usilujeme o to, aby žáci chápali konstruovanost kolektivních pamětí a respektovali jejich pluralitu.

Jeden z klíčových procesů historického vzdělávání. Zasazování jednotlivé události do širšího historického obrazu, aby žáci správně odhadli význam této události. Kontextualizace je nutná, aby interpretace pramenů nebyla věcí pouhé imaginace žáků, jde o vymezení mantinelů interpretace. Citlivá je otázka šíře kontextu. V rámci lekcí vzniklých v projektu D+ je šíře kontextualizace vymezena informačními prvky v pracovních listech, ale v případech konkrétních tříd nemusí rozsah této kontextualizace stačit. Je na úvaze učitele, zda je navržená míra dostatečná a zda není třeba ji rozšířit. Příliš široký kontext však na straně druhé může oslabit ochotu žáků interpretovat.

Spor o výklad minulosti. Spor je zpravidla vyvolán odlišnými metodologickými či etickými východisky aktérů sporu. Spor je běžnou součástí demokratické společnosti a v rámci projektu Dějepis+ učíme žáky kultivovat polemiky a respektovat své oponenty v diskusi.

Učitel, který koordinuje činnost učící se komunity. Zprostředkovává komunitě podněty didaktického týmu i veškeré techniko-administrativní náležitosti projektu. Jednou za pololetí provede náslech u zapojených učitelů ve své komunitě.

Základní výuková jednotka využívaná v projektu. Lekce jsou zpravidla koncipované na 45 minut, v některých případech na 90 minut. K dispozici je pracovní list, který používají žáci, a metodický list (metodika), jenž přináší základní informace o lekci z hlediska vzdělávacích cílů, doporučeného postupu a seznamu zdrojů. Lekce vytvořené v rámci projektu Dějepis+ jsou založené na kurátorském výběru zdrojů, to však nebrání učitelům, aby si je dle svého uvážení upravovali. Jádrem lekce je badatelská otázka a na ní zpravidla navazuje práce se setem zdrojů, které jsou vybaveny dílčími úkoly.

Nestrukturovaná představa uplynulého času. V projektu Dějepis+ budujeme vztah žáků k minulosti, přičemž výchozí situací je odlišení minulosti od současnosti a schopnost uvědomit si vlastní přítomnou pozici při posuzování minulosti.

Součástí kolegiálního sdílení v rámci projektu jsou pravidelné náslechy mezi zapojenými učiteli a koordinátory. Každý koordinátor vykoná nejméně jednou za pololetí náslech u zapojeného učitele ve své komunitě.

Nedostatečná analýza zdroje spočívající v povrchním, formálním určení významu pramene. Častá chyba žáků, kteří nejsou dostatečně seznámeni s „close reading“ a badatelskou metodou výuky vůbec. Učitelé jsou v rámci Dějepisu+ vedeni k tomu, aby podporovali žáky při analýze, aby ti tento typ „čtení“ překonali.

Užší tým didaktiků vytvářející obsah projektu, především projektové lekce a na ně navázané materiály. Přijímá podněty od zapojených učitelů, koordinátorů i garantů a integruje je do tvorby obsahu projektu.

Historici zpravidla odlišují pojem „paměť“ od „historie“, aby zdůraznili odlišnou povahu obou fenoménu, i když oba se vztahují k minulosti. Zatímco paměť je subjektivní a často ovlivněna osobními či kolektivními emocemi a perspektivami, historie se snaží o objektivní a kritický pohled na minulost. Paměť může být ovlivněna zapomínáním, zkreslením nebo idealizací, zatímco historie se opírá o důkazy a systematickou metodu. Pojem „paměť“ obecně odkazuje na schopnost uchovávat, udržovat a připomínat si informace, zkušenosti a poznatky. Může se jednat o individuální paměť, která se týká osobních vzpomínek a zkušeností jedince, nebo o kolektivní paměť, která se vztahuje na sdílené vzpomínky a zkušenosti skupiny lidí nebo celé společnosti.

Na rozdíl od paměti, historie je systematické a metodické zkoumání minulých událostí. Historie se zaměřuje na dokumentaci, analýzu a interpretaci minulých událostí na základě důkazů, jako jsou písemné záznamy, artefakty a další historické zdroje. I přesto, že jsou tyto pojmy odlišné, jsou navzájem propojené. Historie může ovlivnit kolektivní paměť společnosti, a naopak, kolektivní paměť může ovlivnit to, jak historikové přistupují k interpretaci minulých událostí. Jak paměť, tak historie jsou klíčové pro porozumění minulosti a současnosti. Pomáhají nám chápat, jak se vyvíjely společnosti a jak se utvářely naše současné identity a světonázory.

Jacques le GOFF. Paměť a dějiny. Praha 2007.

Pedagogické paradigma vycházející z představy, že znalosti, které žák získává vlastní činností, jsou trvanlivější a hodnotnější než ty, které mu předává někdo jiný. Jedno z východisek projektu Dějepis+.

První kognitivní operace nutná k správnému „přečtení“ zdroje. Žák si všímá všech detailů obsažených ve zdroji, aniž by k těmto detailům přiřazoval významy. Kvalitní popis je nezbytnou podmínkou následné analýzy.

Alternativní forma zapojení učitelů a učitelek do projektu. Projektový učitel je součástí učící se komunity a jeho povinností je odučit nejméně jednu projektovou lekci za pololetí. Dle svých možností se účastní diskuse v komunitě.

Stopa minulosti, text či objekt, které zachycují určitý aspekt minulosti. Výstupy historiků jsou postaveny na práci s prameny a podobným směrem jde i projekt Dějepis+, který se snaží, aby žáci formovali svůj pohled na minulost na základě pramenů.

Způsob uvažování o minulosti prizmatem současnosti, nerespektování autonomie minulosti. Prezentismus je „přirozeným“ vstupem dětí do světa minulosti (hodnocení minulosti skrze vlastní, současné zkušenosti).

Princip historického myšlení zaměřený na kauzalitu, resp. multikauzalitu událostí. Klíčovou otázkou, která ilustruje jeho intenci, je Proč se události dějí a jaké mají dopady? Tento princip můžeme přiblížit pomocí následujících tezí:

• Každá změna je způsobována mnoha příčinami a ústí v mnoho důsledků. Příčiny i důsledky jsou krátkodobé i dlouhodobé, vzájemně propletené do složité sítě vztahů.
• Příčiny, které způsobily konkrétní historickou událost, mají různou míru vlivu. Některé mohly být důležitější než jiné.
• Historičtí aktéři nedokážou nikdy zcela odhadnout vliv podmínek, protichůdného jednání ani neočekávaných reakcí. Každé jednání tak může mít řadu nezamýšlených důsledků.
• Žádná historická událost nebyla nevyhnutelná, stejně jako nejsou ani události budoucí. Stačilo by změnit jediný čin nebo podmínku jednání a událost by se byla bývala odehrála jinak.
• Lidské jednání ovlivňují konkrétní podmínky, ale i dobové představy o minulosti a budoucnosti. Porozumění příčinám a následkům nám umožňuje lépe plánovat budoucnost.
• Do vztahů příčin a následků je zapojeno také životní prostředí.

Procedura, v jejímž rámci zapojení učitelé a koordinátoři adaptují lekci připravenou obsahovým týmem pro své potřeby. Přípravu lekce provádějí v digitálním prostředí aplikace pro přípravu a záznam výuky. V rámci přípravy vyznačují odchylky od připravených lekcí a vysvětlují důvody těchto odchylek. V případě, že žádné změny neplánují, použijí již vytvořenou šablonu přípravy. V přípravě lekce je kladen důraz na zachycení vzdělávacích cílů.

Připravený plán činnosti na jedno pololetí. Sestává z povinných lekcí, které je nutné odučit v konkrétním časovém rozmezí, a lekcí nepovinných, z nichž lze vybírat na základě konsenzu učící se komunity. Součástí projektového plánu jsou i metodické semináře, které musí během pololetí zapojení učitelé a koordinátoři absolvovat.

Jedna z forem kolektivní paměti. Aleida Assmannová, která se tématem paměti zabývá, uvádí, že běžná rodinná paměť je „žitou pamětí“, která zachycuje příběhy prarodičů, jedná se tedy zpravidla o třígenerační paměť. Rodinná paměť se může odlišovat od oficiálních narativů od minulosti a v pedagogické praxi musíme s těmito odlišnostmi počítat.

Obecný pojem deklarující ochotu vykročit při výuce za pamětní učení orientované na osvojení jednotlivých faktů. Zpravidla naznačuje intuitivní sdílení konstruktivistického paradigmatu, ovšem bez odpovídající oborové didaktické teorie.

Princip historického myšlení reflektující čas v lidských dějinách. Klíčová otázka ilustrující jeho intenci zní: Jak najít logiku ve složitých historických procesech? Tento princip můžeme přiblížit pomocí následujících tezí:

• Uspořádání událostí může být dobrým začátkem pro pochopení jejich propojení.
• Změna je proces, který vykazuje různý průběh i charakter pohybu. Body obratu jsou momenty, kdy se změní směr či tempo procesu.
• Pokrok či úpadek jsou obecným hodnocením změn, které proběhly v určitém čase. Záleží na důsledcích těchto změn, neboť pokrok pro jedny může být úpadkem pro druhé.

Základní organizační prvek projektu Dějepis+. Skupina 4–6 učitelů, kterou vede koordinátor. Učitelé v učící se komunitě se scházejí jednou měsíčně, připravují se na společnou lekci a vyhodnocují lekci již proběhlou. Se svým koordinátorem konzultují problémy vzniklé s realizací lekce, sdílejí své úspěchy i neúspěchy.

Taxonomie historického myšlení, která orientuje učitele v kvalitě myšlení žáka. V projektu Dějepis+ využíváme adaptované taxonomie Catharine Ducquetteové a Lindy Levstikové hierarchizující kvalitu myšlení do třech úrovní: základní, rozvinuté, výborné. Základní úroveň definujeme v projektu D+ jako naplnění vzdělávacích cílů. Stanovení úrovní je v první řadě motivováno poskytnout žákovi kvalitní zpětnou vazbu o jeho učebním pokroku, nemusí nutně souviset s formální klasifikací.

Předem definovaný výsledek výuky, ke kterému chceme dojít ve stanoveném čase. V projektu Dějepis+ se cíle definují na různých úrovních, nejčastěji jsou spojené s konkrétními lekcemi. Vzdělávací cíle jsou v projektu Dějepis+ definovány s ohledem na rozvoj historické gramotnosti žáků.

Připomínání významných a pamětihodných událostí minulosti, které mají celostátní, regionální nebo lokální rozměr. Ve vzpomínkovém vzdělávání převažuje pietní, etická dimenze zpřítomňování minulosti nad její kritickou reflexí. Vzpomínkové vzdělávání je legitimní součástí formálního vzdělávání, ale je kvalitativně odlišné od historického vzdělávání. Projekt Dějepis+ se zabývá vzpomínkovým vzděláváním jen okrajově.

Princip historického myšlení zaměřený na etický rozměr historické interpretace a proměny historického významu události v běhu času. Klíčová otázka, která ilustruje jeho intenci, zní: K čemu jsou nám dějiny? Tento princip můžeme přiblížit pomocí následujících tezí:

• K minulosti se vztahujeme vždy z našeho současného pohledu. V různých dobách a situacích jsou tak různé události a témata z minulosti považována za významné.
• Každé pojednání o minulosti obsahuje skryté nebo otevřené hodnocení.
• K minulosti se nevztahujeme jen jako jednotlivci, ale také jako společnosti. Slouží k tomu různé instituce, které k minulosti přistupují z různých důvodů a odlišnými způsoby.
• Nelze dojít k definitivnímu pohledu na minulost. Součástí vztahování se k minulosti je kontroverze.
• Minulost se neopakuje ani nenabízí jednoduchá poučení. Zároveň na základě poznávání minulosti si můžeme lépe představit naši budoucnost.

Základní forma zapojení učitelů a učitelek do projektu. Zapojený učitel je součástí učící se komunity a mezi jeho povinnosti patří příprava na projektové lekce, jejich realizace ve výuce a jejich vyhodnocení. Jednou měsíčně se zapojení učitelé scházejí pod vedením koordinátora a diskutují o lekci, kterou v rámci projektu realizovali.

Zpráva o realizované lekci, kterou do aplikace pro přípravu a záznam výuky zadávají učitelé a koordinátoři. Záznam ilustruje perspektivu učitele, který hodinu odučil. Důraz je kladen na výrazné vzdělávací situace, které se udály během hodiny.

Historický pramen nebo odborný historický text. V projektu Dějepis+ používáme pojmu zdroj, abychom integrovali tyto dvě hlavní reprezentace minulosti a zvýraznili význam odborné literatury a expertního poznání, ale zároveň poukázali na její limitu (pluralita metodologických východisek i závěrů odborníků o konkrétních historických fenoménech).