Základní a rozšiřující fakta

Hospodářská krize v USA se rychle přelila do Evropy. Evropa (a zvláště Německo) byla závislá na úvěrech z USA, jejich nedostatek vedl ke krachům bank i podniků a následně k vysoké nezaměstnanosti. Krize postihla především exportně orientované ekonomiky, v první řadě Německo. Počet nezaměstnaných v Německu stoupl od září 1929 do září 1930 z 1,6 milionu na 4,3 milionu, po dalších 14 měsících bylo nezaměstnaných už více než 6 milionů. Ekonomická krize byla v německu navíc umocněna dlouhodbou krizí politickou. politická radikalizace se nicméně projevovala i v jiných státech, např. v Československu vedla k oživení skomírající KSČ či v příklonu československých Němců k nacionalisticky orientovaným skupinám.

Gulag (rusky: Glavnoje upravlenije lagerej, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů). Soustava pracovních táborů v SSSR, které sloužily jako zdroj otrocké práce pro potřeby režimu. V táborech byly vězněni političtí i kriminální vězni, historici odhadují že v 50. letech tam bylo vězněno přes 10 milionů lidí. Počátky Gulagu jsou spojeny už s Leninem, systém ale přetrval až do období perestrojky.

Ekonomické krize byly běžnou součástí evropských i světových dějin. V předmoderní ekonomice, kde hrál dálkový obchod jen omezenou roli a výroba cílila převážně na lokální trhy měly ovšem tyto krize (např. nedostatek drahých kovů, lokální neúrody) relativně menší dopady . S rozvojem kapitalistických vztahů v 19. století ztrácela výroba stále více lokální charakter což vedlo k větší závislosti na globálních trzích a možnostem neočekávaných výkyvů. Ve druhé polovině 19. století se proto objevil fenomén ekonomických cyklů charakterizovaných střídáním období růstu a obdobím poklesu ekonomiky. Liberální ideologie považovala tento cyklus za přirozenou součást ekonomického života a krizové období za přechodný jev, po němž vždy následuje další růst. V souladu s těmito ideologickými dispozicemi neexistovala žádná promyšlená státní politika a předpokládalo se, že situaci vyřeší “neviditelná ruka trhu”. Hospodářské krize se tak staly běžnou součástí moderních průmyslových společností a měly i řadu společenských důsledků. Až do Velké krize roku 1929 se nicméně dařilo všechny otřesy zvládat bez fatálních politických změn.

Fernand BRAUDEL. Dynamika kapitalismu, Praha 2019

Proces vyvlastňování soukromého majetku bohatších hospodářů na ruském venkově. Bohatí hospodáři byli označeni za tzv. kulaky, jejich majetek zabaven a stal se základem pro tzv. kolchoz, společné hospodářství kontrolované ovšem stranickými a státními manažery. Vůči kulakům postupoval sovětský stát tvrdě, upíral jim občanská práva, věznil je, deportoval na Sibiř atd. Nově založené kolchozy byly vedeny nekvalifikovaně, což vedlo k propadu produkce  (méně obilí a dalších zemědělských produktů). Obilí stát exportoval do zahraničí a kupoval za ně stroje pro průmyslovou výrobu. V důsledku této politiky vypukl hladomor jemuž padlo za oběť miliony rolníků, především na Ukrajině.

Označení pro ideologii vládnoucí v Sovětském svazu a pronikající i do Evropy a ostatních částí světa. Komunismus byl založen na myšlence rovnosti lidí a zajištění jejich sociálních potřeb. Odstranění nespravedlnosti chtěl dosáhnout skrze násilné revoluce. V komunistickém pojetí byla každá společnost rozdělena na vládnoucí a ovládané vrstvy (“třídy”). Mezi těmito skupinami panoval podle komunistů tzv. třídní boj. Aplikace této teorie vedla v SSSR k represím (útlaku) vůči lidem, které sovětský režim označil za nepřátelské (podnikatelé, duchovní, nekomunistická inteligence, bohatí zemědělci, atp.). V různých režimech a různých dobách se pod tímto pojmem rozuměly různé koncepty.

Mezinárodní vztahy v letech 1919-1939 byly formovány na jedné straně snahou vítězů 1. světové války udržet Versailleský systém , na straně druhé snaha poražených po revizi tohoto systému. Garantem nového řádu měla být nově vzniklá Společnost nádrodů. Mezi revizionistické mocnosti se vedle Německa a Sovětského svazu řadila i Itálie. USA se v důsledku vnitropolitických změn izolovaly od mezinárodních vztahů (tvz. izolacionismus), což olabilo západní státy (Velkou Británii, Francii). Revizionistické tendence Německa výrazně zesílily v důsledku vnitropolitických změn ve 30. letech (nástup nacismu), což zprvu vyvolalo snahu o kolektivní bezpečnost – systém vzájemného ručení. Tento systém nicméně selhal. Historik Jiří Šedivý analyzoval důvody selhání kolektivní bezpečnosti takto: 

Hlavní koncepční slabinou nového řádu, která nakonec rozhodující měrou přispěla k jeho zhroucení, nebyla nedostatečnost koncepce kolektivní bezpečnosti jako takové. Mnohem spíše byl debakl systému Společnosti národů způsoben tím, že v sobě neorganicky sdružoval různorodé prvky kolektivní bezpečnosti a rovnováhy moci. Výsledný hybrid umožňoval jak appeasement ze strany zemí tábora status quo (který mohl být omlouván nejasnými kompetencemi a slabým exekutivním potenciálem systému kolektivní bezpečnosti), tak průraznou mocenskou politiku zemí revize, kterou toto mocensky nevyhraněné a měkké prostředí dovolovalo.

Jiří ŠEDIVÝ: Koncepce rovnováhy moci ve 20. století. Mezinárodní vztahy, 1998, roč. 33, č. 2, s. 67

Vyvrcholení německých úspěchů a přímý předpoklad války bylo uzavření paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939.

Základem nacistické ideologie byla kniha Mein Kampf, kterou napsal Adolf Hitler v polovině 20. let 20. století. Mein Kampf vycházel z dobového antisemitismu a rasových teorií. Podpořil je a dal jim referenční rámec pro politické aktivity. Hitler jasně formulovat představu o nadřazenosti árijské rasy, o poslání chránit svou čistotu a získat pro ni vládu nad celým světem. V zemi, která se nacházela v poválečné ekonomické a morální krizi, se myšlenky o vyvolenosti árijské rasy a německého národa staly brzy velmi populárními. Myšlenku o nadřazenosti vlastní a méněcennosti jiných ras rozpracovávali s pomocí dobové vědy univerzitní výzkumníci, například historikové, filozofové, lékaři nebo právníci. Spisovatelé na toto téma psali knihy pro dospělé i děti, točily se filmy o zlých Židech a podobně. Lidé se s nacistickými názory setkávali v časopisech, novinách a běžném životě.

Hitler a jím založená politická strana (NSDAP = Národně socialistická německá dělnická strana) byla brzy u voličů velmi oblíbená, v roce 1933 zvítězila ve volbách (získala 40 % hlasů) a Hitler se stal kancléřem nové vlády. 

V průběhu roku 1933 se Hitlerovi podařilo převzít moc v zemi, odstranit zbytky parlamentního systému výmarské republiky a ovládnout moc ve státě. Už v této době začala intenzivní antisemitská propaganda, první projevy diskriminace Židů a jejich napadání, zejména jednotkami SA. Začala být vydávána nařízení, která omezovala jejich svobody, směřovala k jejich vyloučení z hospodářství a veřejného života. Již jaře 1933 začali být propouštěni z univerzit všichni profesoři neárijského původu, podobně byli postiženi úředníci ve státní správě.

Diskriminace Židů a jejich vyloučení ze společnosti bylo následně upraveno legislativně v tak zvaných Norimberských zákonech. Jednalo se o několik zákonů, přijatých 15. září 1935, které rozdělily obyvatele Německé říše podle rasového principu na plnoprávné říšské občany a ostatní státní příslušníky bez statusu říšských občanů a politických práv. Zákony podrobně definovaly, kdo je Žid, a zakázaly manželství mezi Němci a Židy.

Další zlom ve vztahu k Židům přinesl rok 1938, který znamenal posun od vylučování Židů směrem k jejich fyzické likvidaci. V noci z 8. na 10. listopadu uskutečnil v celém Německu protižidovský pogrom, označovaný jako „křišťálová noc“. Během něj byla vypálena velká část synagog, byly pleněny židovské obchody a mnoho Židů bylo zabito a odvlečeno do koncentračních táborů.

Po zahájení války bylo rozhodnuto o likvidaci Židů na okupovaných územích. Na podzim 1941 začaly systematické deportace Židů z Německa a obsazených zemí do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Strategii nacistického režimu a rozhodnutí o vyhlazení evropských Židů potvrdila konference ve Wannsee v lednu 1942. Jednalo se o setkání nejvyšších představitelů nacistického režimu, kteří se na schůzi dlouhé necelé dvě hodiny dohodli na tzv. konečném řešení židovské otázky, tedy způsobu likvidace Židů v Evropě, jejich počet odhadli na 11 milionů. Z jednání se unikátně dochoval protokol, https://web.archive.org/web/20070629084926/http://www.ghwk.de/deut/proto.htm.

Otázka vymezení národnosti byla (a dosud zůstává) otázkou politickou. Statistiky sice poskytují přesná čísla, ale vymezení evidovaných kategorií je politickým rozhodnutím. Národnosti se v období první republiky vymezovali jinak, než dnes. Koncept čechoslovakismu znamenal navýšení “státního” národa na dvoutřetinovou většinu. Statistika poskytla možnost deklarovat židovskou národnost, na straně druhé nevymezila možnost deklarovat romskou národnost, Romové tak optovali zpravidla pro slovenskou či maďarskou národnost.

Národnost československých státních příslušníků podle sčítání lidu z roku 1921

V listopadu 1918 abdikoval císař a vznikla republika. Vůdčí silou v novém státě byli sociální demokraté. Radikálové se pokoušeli po ruském vzoru zakládat republiky rad, proti těmto pokusům zakročila se souhlasem vlády pravidelná armáda a oddíly dobrovolníků, tzv. Freikorpsy. Tyto oddíly byly monarchistické a nepřátelské k republikánské vládě, ale ještě více se obávaly bolševizace Německa. Když odeznělo nebezpečí radikálů, pokusily se tyto oddíly o vojenský převrat (tzv. Kappův puč v březnu 1920).

Byla ustavena reparační komise, která dohlížela na splátky vítězným mocnostem. Německá vláda se snažila zmírnit tyto splátky a postupně se jí to dařilo, v roce 1932 byly fakticky zrušeny. Hlavním zastáncem reparací byla Francie, která využila opoždění splátek k obsazení Porůří (leden 1923). Okupace vyvolala odpor německé společnosti i vlády ve svých důsledcích prohloubila hospodářskou nestabilitu Německa a vedla k hyperinflaci (léto a podzim 1923). V této atmosféře se pokusil o převrat v Mnichově Adolf Hitler (tzv. pivní puč, listopad 1923).

Stabilizace Německa je spojena s konstruktivním vstupem USA do jednání mezi Francií a Německem a zmírnění reparací (tzv. Dawesův plán, jaro 1924). Hospodářská situace se stabilizovala, inflace byla zvládnuta (ale ožebračila střední stav), Francie se v roce 1925 stáhla z Porůří a v roce 1930 z Porýní. Až do velké hospodářské krize (1929) byla situace v Německu stabilní.

Nástup nacismu v Německu neměl povahu drtivého a jednoznačného vítězství Hitlerovy strany. Demokratické struktury výmarské republiky byly oslabeny autoritativním stylem vlády prezidenta Hindenburga, který od roku 1930 vládl bez parlamentu, proti režimu republiky vystupovali též pravicově orientovaní nacionalisté. Vzestup NSDAP je tedy třeba vnímat v kontextu této politické krize důvěry, která byla ještě umocněna dopady hospodářské krize. První volební úspěch přišel v roce 1930 a ve volbách v červenci 1932 se stala NSDAP nejsilnější stranou. Ovšem už v následujících volbách v listopadu 1932 část svých voličů opět ztratila. Významnou roli při Hitlerově vzestupu hrála dokonalá organizace NSDAP, paravojenské SA a násilí, které praktikovali, ale také sympatie mnoha podnikatelů a bankéřů, kteří viděli v Hitlerovi záštitu proti sociálně orientovaným politikům.

Vnitropolitický konflikt v Rusku v letech 1917-1921 odstartovala bolševická revoluce v listopadu 1917 a následná reakce jejich protivníků. Umírněné politické proudy válka odsunula do pozadí a prosadily se extrémy – na jedné straně bolševici (“Rudí”), na straně druhé nesourodá aliance konzervativních sil (“Bílí”). Ačkoli byli “bílí” podporováni státy Dohody (významnou roli hráli čs. legionáři, do konfliktu se okrajově zapojily i britské a francouzské síly), Rudá armáda se ukázala jako vojensky zdatnější. Vítězství bolševiků bylo dáno i jejich obratnější politikou, když si dokázali přechodně získat více sympatií ruských rolníků (Dekret o půdě) na straně jedné a jejich soustředěním úsilím a bezohledností na straně druhé (válečný komunismus). “Bílí” naproti tomu nenabízeli žádnou pozitivní vizi a svoje akce nekoordinovali, proto byly jejich jednotlivé armády postupně poraženy (nejprve Kolčak na Sibiři, poté Juděnič na severu a Děnikin na jihu). Sporadické boje trvaly na Východě až do roku 1922, protibolševická guerilla přežila ve Střední Asii až do poloviny 20. let. Za konec války se pokládá vznik Sovětského svazu v roce 1922.

Politika usmiřování a ústupků, kterou praktikovali představitelé Velké Británie a (Neville Chamberlain) a Francie (Eduard Daladier) ve vztahu k hitlerovskému Německu v druhé polovině 30. let. Tato politika byla založena na chybném předpokladu, že se lze s nacistickou diktaturou racionálně dohodnout na účet států ve Střední Evropě. Tato politika je v českém prostředí tradičně nahlížena negativně, měla ovšem své racionální jádro (hospodářské problémy Anglie a Francie, nedostatečné vojenské kapacity, nezájem o Střední Evropu). Aktivnější v této politice byli Britové, kteří neměli přímé smluvní závazky vůči státům Střední Evropy. Řada ústupků (akceptování remilitarizace Porýní, anschlusu Rakouska) vyvrcholila mnichovskou konferencí, ve které Francie a Velká Británie přistoupily na nároky Německa vůči Československu. Po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 bylo zřejmé, že politika appeasementu byla neúspěšná. Dnes je symbolem morálně problematické politiky.

Právo národů na sebeurčení, tj. na vlastní vládu a samosprávu bývá dnes právními teoretiky označováno jako sporné právo. Není totiž zcela jasné, co se míní pojmem národ (resp. kde je hranice mezi národem a národnostní menšinou) a toto právo může být v konfliktu s jinými mezinárodními právy (např. s právem na integritu státního území). Myšlenky sebeurčení se objevily už v Americké a Francouzské revoluci v 18. století, ale pozitivně jej definovali až americký prezident Woodrow Wilson či vůdce ruských bolševiků V. I. Lenin. Tento princip byl ovšem na Versailleské konference uplatňován nahodile a výběrově, pouze byl-li v zájmu vítězných mocností. Právem na sebeurčení argumentovali nejen Češi či Slováci, ale i čeští Němci, případně maďarsky cítící obyvatelé Prešpurku (Bratislavy).

https://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/sebeurceni-narodu-v-dobach-pred-chartou-osn

Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) vznikl v roce 1922 jako důsledek revoluce a občanské války v Rusku. SSSR byl totalitním státem, to znamená, že vládnoucí strana (bolševická, později přejmenovaná na komunistická) ovládala všechny úřady, důležité průmyslové podniky a veškeré služby. V letech 1921-1928 bylo povoleno drobné podnikání, včetně soukromého zemědělství (tzv. NEP). V čele státu stál nejprve Vladimir Lenin, po něm nastoupil Josef Stalin.

Stalinismus byla politická teorie a praxe v SSSR spojená s působením Josefa Stalina. Představovala svébytnou adaptaci marxisticko-leninského systému zaměřenou na konkrétní podmínky Sovětského svazu ve 30. letech 20. století. Spočíval v kolektivizaci zemědělství a masivní industrializaci, v politickém ohledu v absolutní koncentraci moci do rukou vůdce a odstranění veškeré opozice. Vyznačoval se tzv. kultem osobnosti a byly pro něj charakteristické časté politické čistky a potírání “nepřátelských tříd”. Části městského obyvatelstva přinesl lepší životní podmínky a možnosti kariéry.

Vznik totalitních režimů ve 20. století je pokládán za důsledek nejistoty pramenící z prudce se modernizující společnosti. Za totalitarimusm můžeme považovat snahu prosadit státní kontrolu a státní ideologii ve všech oblastech společenského života. V totalitním státě nejsou žádné instituce (školy, univerzity, odbory, spolky, média, atd.) nezávislé na státu. Podle klasické definice politologů C. J. Friedrichova a Z. Brzezinského má totalitní stát 5 znaků

1. monopolní ideologii
2. vládnoucí stranu (buď jedinou nebo s privilegovaným postavením)
3. státní kontrola nad hospodářstvím
4. monopol na sdělovací prostředky
5. Politická kontrola a sledování občanů, represe proti politickým odpůrcům.

Za totalitní režimy byly považovány především nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz, ale do této kategorie je řazena i celá řada dalších států, fašistických i komunistických.

Diskuse o příčinách vzniku velké krize stále probíhá a neexistuje shoda na obecně přijímaném modelu příčin krize. Jisté je, že nelze najít jednu příčinu, ale spíše kombinaci řady faktorů, přičemž těmto faktrům bývá přisuzována různá důležitost. Působily zde důvody monetární (distribuce půjček, nedostatek úvěrů, spekulace na burze) , problémy v oblasti mezinárodních vztahů (dominantní role USA jako světového bankéře, na kterou nebyly institucionálně připraveny), agrární krize, která byla způsobena nadúrodou a tedy poklesem cen, nedostatečná spotřeba a řada dalších faktorů. Krize vznikla v USA v roce 1929, ale velmi rychle se rozšířila do celého světa. Předpokládá se, že na šíření krize měla výrazný podíl nevhodná hospodářská politika jednotlivých států, které nekoordinovany své kroky (např. vzrůst cel, které měly chránit domácí produkci bylo ve svých důsledcích kontraproduktivní, protože zničilo mezinárodní obchod).

Ekonomové klasické školy zdůrazňují spíše monetární důvody, ekonomové “keynesiánští” (podle vůdčího představitele tohoto směru J. M. Keynese) zdůrazńovali spíše strukturální nedostatky průmyslu a nedostatečnou spotřebu.