Základní a rozšiřující fakta

Přítomnost Afroameričanů v USA souvisí s otrokářstvím. Dnešní Afroameričané jsou z velké části potomci zotročených lidí násilně dovezených z Afriky.

Otrokářství je bohužel staré jak samo lidstvo a ve starověku se na otrocké práci zakládaly celé říše – třeba starověký Řím. Novověcí Španělé začali krátce po uchvácení Ameriky zotročovat místní indiánské populace, ale ty byly ve velkém decimovány nemocemi zavlečenými ze Starého světa. Od 16. století proto conquistadoři začali zotročovat a přivážet lidi z Afriky. Za symbolické datum přítomnosti prvního černošského otroka v Severní Americe je považován rok 1526. Zotročení lidé dělali ty nejtěžší práce v dolech a na farmách. Jako nejvýnosnější se nakonec ukázalo pěstování cukrové třtiny (v Karibiku) a bavlny (v budoucích Spojených státech).

Mnoho humanisticky laděných Evropanů ale od počátku vnímalo, že je otrokářství surové a kruté. Od americké revoluce za nezávislost byl postupně transport zotročených lidí do USA zakázán, stejně tak i samotné otrokářství. Státy amerického Jihu si ale otroctví a zotročené lidi dále nechávaly kvůli svým bavlníkovým plantážím (bavlna se pak vyvážela do Evropy, kde byla dále zpracovávána). Jižanské otrokářství bylo definitivně zlomeno až s vítězstvím severních států v americké občanské válce v roce 1865.

Pro miliony Afroameričanů to bylo rapidní zlepšení života – často se jednalo o 4. nebo 5. generaci původních zotročených Afričanů. Spousta jich odešla do severních průmyslových států, mnohdy byli ale tak chudí, že jim nezbylo než pracovat dále na bavlněných plantážích – nicméně už za mzdu a právně vzato jako svobodní lidé. V dalších dekádách se museli potýkat s chudobou a pokračující diskriminací. Zvláště ve státech amerického Jihu byly postupně zaváděny tzv. „zákony Jima Crowa“, které dávaly zákonný průchod všeobecně rozšířenému rasismu, který část bílé populace k nově osvobozeným černochům chovala. Afroameričané tak například museli používat jiné čekárny, jiné podniky, měli vyhrazená místa v dopravě, museli studovat na jiných školách, nesměli se stěhovat do tzv. „bílých“ čtvrtí. Většinová bílá populace na ně pak v nejhorších případech pořádala lynče nebo napadala jejich čtvrtě (podobně jako se v Evropě páchaly protižidovské pogromy) – dokonce vznikla i otevřeně rasistická a násilná organizace Kukluxklan, která černošskou populaci terorizovala od 19. století až do 60. let století 20. Poměry se začaly pomalu měnit od 50. let, za prezidenta Eisenhowera, kdy byla zrušena segregace v jižanských školách. V 60. letech se Afroameričané dále hlásili o svá práva a zároveň se bránili diskriminaci – někdy formou občanského aktivismu, jako u Martina Luthera Kinga, někdy formou násilných bouří.

Americká společnost od té doby ušla obrovský kus cesty, zákony Jima Crowa byly postupně odstraněny a 44. prezidentem USA byl dokonce zvolen Afroameričan Barack Obama. Stejně tak ale platí, že Afroameričané stále trpí větší chudobou a ani rasová diskriminace není v USA minulostí – proto dodnes vznikají hnutí jako Black Lives Matter, která na přetrvávající nerovnost upozorňují.

Od 16. do 19. století bylo do Ameriky převezeno na 12 milionů zotročených lidí, z toho asi 10,7 milionu cestu přežilo. Na plantážích a v dolech pak umíralo mnoho dalších a s těmi, kteří přežili, bylo násilně zacházeno, byli znásilňováni a dále přeprodáváni. Běžně se tak rozbíjely rodiny a roztrhávaly kolektivy. Pro bílé otrokáře to byl výnosný byznys.

https://www.gilderlehrman.org/history-resources/teacher-resources/historical-context-facts-about-slave-trade-and-slavery

https://www.slavevoyages.org/

Katarzyna SURMIAK-DOMAŃSKA. Ku-Klux-Klan: Tady bydlí láska. Absynt, 2017. 

Sven BECKERT. The Empire of Cotton. Vintage Books, 2015.

Antisemitismus je v obecné rovině nenávistný postoj k židovskému etniku či judaismu jako náboženství. Jeho projevy mají dlouholetou historii a sahají až do starověku. Samotná křesťanská filozofie byla založena na silném protižidovském základě, který se v různých dobách projevoval více či méně silně. Známé jsou i násilné akce proti židovskému obyvatelstvu (pogromy), při nichž docházelo k nucenému přijetí křtu nebo také k uzavírání Źidů do odloučených čtvrtí (ghetta). Moderní dějiny Evropy na jedné straně přinesly výraznou emancipaci židovského obyvatelstva, na straně druhé ale i zde můžeme připomenout mnoho menších i větších antisemitských kauz (Dreyfusova aféra, hilsneriáda).

Důležitou roli v rozvoji antisemitismu hrály předsudky, které se formovaly celá staletí – například o rituálních vraždách, lakomství, typickém nose apod. Souběžně s tím se pak šířily konspirační teorie o organizované židovské skupině snažící se ovládnout svět umocněné například vydáním falešných tzv. Protokolů sionských mudrců (1903).

Antisemitismus není jen věcí nacistické ideologie, naopak tato ideologie je jen jednou z částí dějin evropského antisemitismu.

Berlínská zeď je označení pro neprostupnou hranici kolem Západního Berlína, která byla vystavěna roku 1961 a do listopadu 1989 byla přísně střežena.

Stejně jako Německo byl i Berlín jako hlavní město rozdělen po válce do čtyř okupačních zón, resp. sektorů. V roce 1949 vznikla na území tří západních zón Spolková republika Německo (SRN) a na území sovětské zóny Německá demokratická republika (NDR). Západní část Berlína se tak ocitla na území NDR.

Středem města pak probíhala hranice mezi východním a západními sektory, která původně byla jen lehce kontrolovaná a lidé z NDR ji využívali k emigraci na Západ. V letech 1949 až 1961 tudy opustilo Východní Německo několik milionů obyvatel.

V srpna 1961 byla hranice kolem západní části Berlína obsazena východoněmeckými ozbrojenými složkami, které zde natáhly ostnatý drát a začaly spěšně budovat betonovou zeď. Postupně vzniklo široké hraniční, přísně střežené pásmo s několika málo průchody v podobě kovových dveří. Celková délka byla 165 km. Bývá považována za poslední část železné opony a také zde probíhaly pokusy o překročení hranice, které v mnoha případech končily zastřelením.

Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989, když východoněmecká pohraniční stráž kapitulovala před náporem obyvatel NDR, kteří se snažili dostat se přes všechny přechody do Západního Berlína

Systém politického uspořádání světa po skončení druhé světové války lze označit za bipolární, neboť mu zcela dominovaly dvě vzájemně soupeřící supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz – a jejich mocenské sféry vlivu (Západ a Východ, západní a východní blok). Protože přímý vojenský střet těchto dvou států byl vyloučen vzhledem k vlastnictví jaderných zbraní s potenciálem vzájemného zničení, označujeme stav vzájemného trvalého napětí za studenou válku. Studená válka trvala od druhé poloviny čtyřicátých let 20. století až do rozpadu SSSR v roce 1991. Postupně prošla střídavými fázemi eskalace mezinárodního napětí (blokáda Berlína 1948–1949, korejská válka 1950–1953, druhá berlínská krize 1961, karibská krize 1962, válka ve Vietnamu 1959–1975., válka v Afghánistánu 1979–1989) i uvolňování a snah o zlepšení vzájemných vztahů mezi velmocemi (zejména tzv. politika détente v sedmdesátých letech). Podstatou studené války byla řada dílčích zástupných konfliktů v různých částech světa (tzv. proxy války), zbrojní a technické soupeření obou táborů a oboustranně intenzivní propagandistické kampaně (které se propisovaly např. i do sportu)

Bipolární rozdělení světa do dvou bloků se promítlo v hospodářské i vojenské oblasti. Státy středovýchodní Evropy pod vlivem Sovětského svazu již v roce 1948 odmítly účast na ekonomickém Marshallově plánu poválečné obnovy, iniciovaném USA, a od roku 1949 se sdružily ve vlastní Radě vzájemné hospodářské pomoci. Na vstup západního Německa do Severoatlantické aliance (NATO, zal. 1949) reagoval Sovětský svaz založením Varšavské smlouvy sdružující Albánii, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko a Rumunsko (1955).

Z rozdělení světa do dvou soupeřících bloků se některé státy snažily vymanit zachováním neutrality, popř. vytvořením vlastního bloku; v roce 1961 bylo založeno Hnutí nezúčastněných zemí zahrnující např. Jugoslávii, Kubu, Indii nebo řadu afrických států.

Petr LUŇÁK. Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Libri, 1997.

Brežněvova doktrína byla zásada zahraniční politiky Sovětského svazu, pojmenovaná podle sovětského lídra Leonida Brežněva (1906–1982). Tato doktrína de facto opravňovala Sovětský svaz k zásahu ve všech zemích východního bloku, kde by hrozilo, že komunistická moc by mohla být oslabena nebo svržena. Tato zásada se často cituje v souvislosti se sovětským potlačením pražského jara v roce 1968, ovšem byla platná už dříve a lze ji postřehnout i při potlačení maďarského povstání v roce 1956. Nejednalo se ovšem o formální dokument, ale  spíše o zažitou praxi sovětské zahraniční politiky, která v duchu ruských imperiálních tradic vnímala jakýkoli ústup z již dosažených pozic za nežádoucí. V duchu této doktríny si každý představitel satelitního státu uvědomoval limity své politiky a nutnost podřizovat se zájmům SSSR.  

Matěj BÍLÝ. Varšavská smlouva: 1985–1991: dezintegrace a rozpad. Praha 2021. 

Ekonomika komunistického Československa byla založena na centrálním plánování a přímém řízení podniků. Trh byl nahrazen plánem, který byl vytvářen skupinou technokratů na základě politické objednávky. V praxi 50. let to v Československu znamenalo zrušení tržních principů a plánování výroby. Státní úřad plánovací formuloval závazné plány výroby (zpravidla pětileté) a na základě tohoto plánu dostávaly jednotlivé podniky přidělené úkoly a zároveň potřebné suroviny a pracovní síly. Z politických důvodů (především výstavba zbrojního průmyslu) byl preferován těžký průmysl, což vedlo k permanentnímu nedostatku spotřebního zboží. Plán byl těžkopádný a nereagoval na aktuální potřeby ekonomiky, což časem vedlo k plýtvání a nehospodárnému využívání zdrojů. V druhé polovině šedesátých let 20. století se skupina ekonomů pokusila plánování rozvolnit a dát více iniciativy podnikům, tato reforma byla ovšem po potlačení pražského jara odvolána. Těžkopádnost výroby a ztráta iniciativy ze strany podniků byly jedním z hlavních důvodů zaostávání komunistických ekonomik. Centrální plánování jako hlavní zásada ekonomiky bylo opuštěno po pádu komunistického režimu v roce 1989. Určitá forma plánování však byla (a je) typická i pro demokratické režimy s tržní ekonomikou. 

Václav PRŮCHA a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, 2. díl období 1945–1992, Brno 2009, s. 150–156, 251–257 

Po většinu 20. století žili Češi a Slováci v jednom státě – Československu. Jejich vzájemné soužití však bylo poznamenáno rozdílnými očekáváními i rozdílnými pozicemi. Od první republiky očekávali Slováci především záchranu před hrozící maďarizací, které byly vystaveni v Uhrách. Ideu Čechoslovakismu (tedy představu, že Češi i Slováci jsou jeden národ) vnímali jako prozatímní konstrukci, která usnadní vznik státu. Oproti tomu Češi vnímali Československo jako rozšíření českých zemí. Tyto rozpory vedly nakonec k nechuti části Slováků ke společnému státu. Zánik ČSR v roce 1939 tak nebyl pro Slováky národní tragédií (jako pro Čechy), ale spíše příležitostí. Ačkoli bylo Slovensko vazalem nacistického Německa, byl zpočátku Slovenský štát oblíbený. Ztráta jeho popularity souvisela jednak s ekonomickými problémy, jednak s neoblíbenou účastí ve válce na straně mocností Osy. Slovenské národní povstání bylo opětovným přihlášením se k Československu. Obnovená ČSR nicméně byla opět asymetricky organizována, a byť mělo Slovensko jistou míru autonomie, nebyli Slováci se svým postavením spokojeni. Nespokojenost ještě vzrostla po roce 1960, kdy byla slovenská „autonomie“ fakticky likvidována v souvislosti s administrativní reformou. Právě slovenská nespokojenost přispěla výrazně k sesazení Antonína Novotného z pozice nejmocnějšího muže státu v lednu 1968 a umožnila (dočasnou) převahu reformistů. Slovenský postoj k pražskému jaru také významně ovlivnila skutečnost, že na podzim 1968 byla prosazena (byť okleštěná) federalizace republiky. Postoj k „normalizačnímu“ režimu tak byl na Slovensku více benevolentní než v českých zemích, kde „normalizace“ znamenala jen negativa. Komunistický centralismus do značné míry překrýval a účinně tlumil rozepře mezi Čechy a Slováky, po pádu režimu se však tyto problémy naplno obnažily. Prvním signálem nových problémů se stala tzv. pomlčková válka o název státu z jara 1990, jejímž výsledkem byl kompromis (ČSFR). Ačkoli měl vzestup nacionálních nálad v Československu jiné podoby, než tomu bylo třeba na Balkáně, kde vyústil v krvavé války, nelze si myslet, že se Čechům nebo Slovákům vyhnul. V českém prostředí převládal pocit, že nacionalismus je věcí „těch druhých“ (hlavně Slováků), nicméně působil i zde. Rozpad společného státu byl ale především důsledkem dohody politických elit z roku 1992, nikoli širokého volání české či slovenské veřejnosti po „nezávislosti“.

Jan RYCHLÍK. Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha 2012.

Česká společnost procházela po roce 1989 mnohostranným vývojem. V první polovině 90. let se dotvořil systém politických stran, který s menšími obměnami vydržel téměř 20 let. Na pravicové části spektra dominovala Občanská demokratická strana, na levici sociální demokracie. Průvodním jevem demokratických poměrů se stala korupce a politický cynismus, který vyvrcholil v roce 1998 uzavřením tzv. opoziční smlouvy v níž si nejsilnější strany pokusily rozdělit vliv v zemi a toto rozdělení stabilizovat. Významnou roli ovšem hrála svobodná média, která představovala pro politiky významný korektiv. Politický význam protikomunistického disentu byl eliminován, část vlivu si nicméně udržel prezident Václav Havel. Společnost se diferencovala, z ekonomické transformace vzešli vítězové, zejména bohatí podnikatelé i poražení, především menšiny všech odstínů. V 90. letech 20. století nicméně ještě sociální rozdíly nenabývaly podoby strukturálních problémů a mezi střední vrstvy se počítala většina populace. Minulost se zdála být překonána a panoval všeobecný optimismus, včetně širokého politického konsenzu o směřování do Evropské unie, kam ČR vstoupila v roce 2004. I když si ekonomická transformace vyžádala další dodatečné náklady, s nimiž se potýkaly nejen vlády pravicové, ale i levicové, celkově panovalo přesvědčení, že Česká republika patří ke státům, které z pádu komunismu profitovaly. Změnu tohoto paradigmatu přinesly až ekonomické problémy (globální finanční krize z roku 2008) a proměny geopolitického uspořádání (migrační krize 2015, útok Ruska na Ukrajinu, vzestup Číny atp.).

Adéla GJURIČOVÁ, Michal KOPEČEK (eds.). Kapitoly z dějin české demokracie. Praha – Litomyšl 2008.

Jako „východní“ (nebo také „sovětský“) blok se označuje skupina východoevropských států pod politickou a vojenskou nadvládou Sovětského svazu, kam patřilo i Československo. Spolupráce v rámci bloku byla postupně prohlubována jak v oblasti hospodářské (založení Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1949), tak i vojenské (tzv. Varšavský pakt či Varšavská smlouva z roku 1955). Československo bylo jedním z klíčových členů východního bloku, a to jak z hlediska strategické polohy ve střední Evropě, tak díky svému průmyslovému potenciálu. Po převratu v roce 1948 se Československo dostalo pod kontrolu komunistické strany a jeho ekonomické, politické i kulturní struktury byly transformovány podle sovětského vzoru. Období pražského jara v roce 1968 představovalo pokus o liberalizaci komunistického režimu a provedení „socialismu s lidskou tváří“, byl však brutálně potlačen invazí vojsk Varšavské smlouvy. Po invazi následoval proces tzv. „normalizace“, který znamenal obnovení tvrdého komunistického režimu a potlačení veškerých reformních snah. Československo zůstávalo součástí východního bloku až do sametové revoluce v roce 1989, která ukončila komunistickou nadvládu. Tento přechod vedl ke svobodným volbám a postupné integraci země do západních struktur, včetně NATO a Evropské unie. Státy východního bloku byly také označovány jako „satelity“, aby se vyjádřila jejich závislost na Sovětském svazu. 

Jiří P. VYKOUKAL,  Bohuslav LITERA,  Miroslav TEJCHMAN. Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha 2017. 

Československo-sovětské vztahy byly pro českou společnost mimořádně důležité především v době od konce druhé světové války po rok 1989. Za první republiky, v době ohrožení ze strany Německa, bylo uzavřeno československo-sovětské spojenectví (1935) navázané nicméně na spojenectví ČSR s Francií. Toto spojenectví nebylo za mnichovské krize (1938) aktivováno, nicméně v době druhé světové války představovalo pro Edvarda Beneše protiváhu ve spojenectví se Západem. Proto v roce 1943 uzavřel nové spojenectví, v němž se zrcadlila snaha vytvořit z Československa „most“ mezi Západem a Východem. Sovětský svaz požíval u české (méně u slovenské) společnosti gloriolu  vítěze nad nacismem a těšil se mimořádné popularitě. Tu zužitkovali především komunisté a po únorovém puči (1948) vřadili Československo do systému sovětských satelitů. Nejenže byla společnost násilně transformována podle sovětského vzoru, ale všechny klíčové pozice obsadili sovětští poradci. I když jejich role v druhé polovině padesátých let ustoupila do pozadí, československá politika přesto plnila jakékoli přání Moskvy. Projevovalo se to jak v zahraniční politice, která sledovala výhradně sovětské zájmy, tak i v ekonomice, kdy Československo (spolu s NDR) plnilo roli „kovárny“ východního bloku. Předělem v čs.-sovětských vztazích byl rok 1968, kdy tehdejší sovětský vůdce Leonid Brežněv z obav z pražského jara rozhodl o okupaci Československa. I když většina armád byla později stažena, zůstal zde kontingent 75 000 sovětských vojáků, kteří měli kromě vojenských úkolů i funkci politické „pojistky“. Invaze zcela změnila postoj k Sovětskému svazu a většina české veřejnosti ztratila jakékoli sympatie k sovětské či ruské kultuře. Od 80. let se ocital Sovětský svaz ve stále větších hospodářských problémech, což jej vedlo k přehodnocení vztahu ke svým satelitům. Po nástupu Michaila Gorbačova (1985) a zahájení tzv. přestavby zmenšoval svou podporu. Pro normalizační vedení Československa představovala přestavba komplikaci, neboť připomínala pražské jaro, na jehož negaci normalizace založila svou legitimitu. S pádem komunistického režimu skončila sovětská kontrola nad Československem a nová demokratická vláda dosáhla se SSSR dohody o stažení vojsk. Poslední vojáci odešli v červnu 1991. 

Jiří P. VYKOUKAL;  Bohuslav LITERA;  Miroslav TEJCHMAN. Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha 2017. 

Charta 77 byla neformální iniciativa československých občanů založena 1. ledna 1977. Jejím cílem bylo vyjádření nesouhlasu s porušováním občanské svobody a lidských práv ze strany tehdejšího komunistického režimu. Vyzývala k dodržování mezinárodních smluv o lidských právech, které režim sice ratifikoval, ale v praxi je nedodržoval. Tento dokument byl podepsán téměř 1 900 lidmi a představoval nejvýznamnější akci odporu vůči komunistickému režimu v normalizačním Československu​​​​​​. 

Charta 77 si také vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, upozorňovala na konkrétní případy porušování lidských práv a vyjadřovala se ke konkrétním problém československé společnosti. Měla volnou strukturu, jejím hlavním orgánem byli tři mluvčí, kteří ji zastupovali navenek. Chartisté byli často předmětem perzekuce ze strany komunistického režimu, především Státní bezpečnosti. Řada chartistů byla dlouhá léta vězněna. V Chartě se sešli lidé z různými politickými názory, byli zde reformní marxisté, věřící i liberálně orientovaní intelektuálové. 

Vilém PREČAN (ed.). Charta 77: 1977–1989: od morální k demokratické revoluci: dokumentace. Čs. středisko nezávislé literatury, 1990. 

Pojem holokaust se pojí primárně s pronásledováním Židů během druhé světové války. Je však třeba vědět, že Židé byli jednou (byť zásadní) skupinou z mnoha dalších, proti kterým se obrátil hněv nacistické ideologie. Z dalších můžeme jmenovat Romy, Sinty, homosexuály, lidi s mentálním postižením nebo příslušníky (zejména východních) slovanských národů. Ti všichni byli systematicky pronásledováni, perzekuováni a v mnoha případech i vyhlazováni.

Tak například již v září 1939 začala nechvalně proslulá Akce T4, jejímž cílem bylo v Německu zlikvidovat lidi zejména s mentálním postižením. Během několika následujících let bylo postupně zavražděno na čtvrt milionu lidí, přičemž na jejich smrti měli podíl i lékaři, kteří jednak podávali smrticí injekce, ale také falšovali úmrtní listy rozesílané příbuzným.

Dlouhou dobu zapomenutou skupinou nacistických obětí byli Romové a Sintové, jejichž genocidu označujeme jako porajmos (ne všichni Romové tento termín akceptují). Po celé Evropě byli nacisty a jejich spolupracovníky pronásledováni příslušníci romského etnika. Uvádí se, že v době druhé světové války bylo zavražděno zhruba půl milionu lidí, ovšem některé odhady směřují až k jednomu milionu.

Na území českých zemí byly zřízeny dva koncentrační tábory pro Romy (Lety u Písku, Hodonín u Kunštátu), kterými prošly takřka 3 000 lidí (několik set jich zde zemřelo). Ti byli následně přesunuti do Osvětimi, kde většina z nich zahynula v plynových komorách. Velkou otázkou této genocidy je podíl českých úřadů (zejména četnictva), bez jejich organizační pomoci by ke genocidě nedošlo.

Ačkoli je holokaust jedinečným historickým fenoménem, genocidy organizované státem probíhaly předtím (např. Arménů v roce 1915 – Den, kdy začala genocida Arménů (24. duben 1915) video z Cyklu Slavné dny) i potom (např. Rwanda 1994).

Dekolonizace, tj. proces osvobození kolonií od nadvlády „mateřské země“ („Metropole“), probíhala už v 18. a 19. století (USA, Jižní Amerika). předpokladem bylo dosažení určitého stupně rozvoje místního obyvatelstva, jehož elitní část se už necítila být součástí koloniální společnosti. V Africe proces dekolonizace probíhal až ve 20. století.  K procesu dekolonizace významně přispěla i druhá světová válka a následně ústup klasických evropských koloniálních mocností.„Supervelmoci“ (USA, SSSR) se definovaly jako „antikoloniální země“, což na jednu stranu usnadnilo africkým zemím získat nezávislost, ale na straně druhé se staly objektem jejich soupeření ve studené válce. Kromě této zátěže musely nově vzniklé státy čelit problémům plynoucím z „umělých“ hranic, které byly výsledkem kompromisu mezi koloniálními mocnostmi a často  nerespektovaly etnické celky či přírodní podmínky. Ekonomiky těchto zemí byly často orientovány jen na produkci zemědělských komodit a surovin a byly závislé na exportu, což se ukázalo zvláště v 70. letech 20. století, když přišel ropný šok jako velký problém. Nedostatečná infrastruktura, problémy se vzděláním a kmenový tribalismus vedly často k občanským válkám a politické nestabilitě. Přímá politická kontrola byla často vystřídána ekonomickou kontrolu ze strany západních států a korporací, v posledním desetiletí i ekonomickou expanzí Číny. Navzdory těmto problémům považují experti Afriku za dynamicky se rozvíjející kontinent.

John ILIFFE. Afrika a Afričané. Dějiny kontinentu. Praha 2001. s. 293–326.

Jan ZÁHOŔÍK a kol. Africké století. Praha 2022

Jako „Disent“ se označovaly skupiny lidí odchylující se od mínění vládnoucího establishmentu. V realitě „normalizačního“ režimu se tak označovali lidé, kteří se nesmířili s novými politickými poměry, ale usilovali o dodržování lidských práv. Disent byl vnitřně bohaté společenství zahrnující bývalé reformní komunisty, liberálně orientované intelektuály i křesťany všech denominací a jiné věřící. Nejvlivnější skupinou disentu byla Charta 77, ale vedle ní vznikla celá řada dalších iniciativ, např. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Specifickou subkulturou v rámci Disentu tvořili příslušníci undergroundu. V druhé polovině 80. let 20. století vznikala řada dalších skupin, často s konkrétnější agendou (např. Hnutí za občanskou svobodu) či i s návrhy na politické působení (Demokratická iniciativa). Na rozdíl od Polska československý disent nepředstavoval velkou politickou sílu, počet signatářů Charty 77 nepřesáhl 2 000 osob. Disidenti byli často předmětem perzekuce, řada z nich strávila léta v komunistických věznicích. Nejvíce respektovanou osobou v rámci disentu byl dramatik Václav Havel.

Milan OTÁHAL. Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989. Praha 2011.

Během druhé světové války (1939–1945) proti sobě bojovaly dvě aliance. Na jedné straně stáli tzv. Spojenci (Velká Británie, Francie, USA a Sovětský svaz) a na druhé straně státy tzv. Osy (Německo, Itálie, Japonsko).   

Válku obvykle historici rozdělují do dvou fází:  

1. období tzv. bleskové války (1939–1941): V této době si německá Wehrmacht podrobila většinu Evropy. Německo vítězilo především kvůli své lepší přípravě na válku a pokročilejší vojenské technice a strategii (využití tanků a letectva); 
2. období 1941–1945: proměna války v globální konflikt, vstup dvou největších průmyslových velmocí do války (SSSR 22. 6. 1941, USA 7. 12. 1941). Vojenská výkonnost Německa v Evropě a v severní Africe (a Japonska v Asii) byla postupně eliminována lepším průmyslovým zázemím Spojenců, jejich schopností vyrábět více zbraní a tuto kvantitativní převahu uplatnit i na bojištích. 

Spojence bojující proti Ose můžeme rozdělit na:  

1. tzv. západní demokratické spojence: Spojené státy americké, Velká Británie, Francie;  
2. a na komunistický Sovětský svaz. 

Po napadení Sovětského svazu Německem (22. června 1941) německé armády rychle postupovaly a vypadalo to na vojenskou porážku SSSR. Po bitvě u Stalingradu (1943) došlo k vojenskému obratu kombinací řady faktorů . Spojenci nakonec státy Osy porazili – druhá světová válka skončila v roce 1945.  

Dodnes se vedou spory o to, zda zásadní vliv na zvrat ve válce měla spíše průmyslová kapacita SSSR a drakonická opatření stalinského režimu, nebo zda byla zásadní ohromná materiální a finanční pomoc ze strany západních spojenců (tzv. Zákon o půjčce a pronájmu). Jedná se o klasický spor o „podíl na poražení nacismu“, kdy jsou historické interpretace často využívány pro politické cíle. Historici zde někdy zacházejí na tenký led „tzv. kontrafaktuálních dějin“ ve stylu „co by, kdyby“. Spojenci nakonec státy Osy porazili – druhá světová válka skončila v roce 1945.  

Fakta nezbytná pro splnění badatelského úkolu:

spojenecké aliance: Spojenci (VB, FR, USA, SSSR) vs) Osa (Německo, Itálie, Japonsko) 

tzv. západní spojenci: VB, FR, USA (součást Spojenců) 

druhá světová válka: 1. 9. 1939 – 8. 5. 1945 (v Evropě), 2. 9. 1945 (ve světě)

atomová bomba: Atomovou bombu vynalezli Američané. Na jaře 1945 byla připravena k použití, otestovaná v červenci a použita v srpnu 1945 na japonská města Hirošima a Nagasaki. Japonsko kapitulovalo. Jedná se o ultimátní zbraň a v současnosti je považovaná za nelegitimní, protože je příliš účinná a má dlouhodobé dopady (radiace).

Sovětský svaz: na straně Spojenců, komunistický totalitní režim v čele se Stalinem

Většina historiků rozděluje druhou světovou válku na dvě části: V první části (od 1. září 1939 do roku 1941) mělo větší úspěchy Německo, v sérii tažení (polské, severní, západní, balkánské), která byla označována jako „blesková válka“, porazilo většinu kontinentálních armád, okupovalo většinu Evropy a úspěšně postupovalo i v severní Africe. Na jeho stranu se vedle Itálie přidala i řada nově vzniklých („satelitních“) států. V roce 1941 se do té doby převážně evropská válka stala světovou, když Německo napadlo Sovětský svaz (22. 6. 1941) a posléze v prosinci 1941 Japonsko zaútočilo na USA. Do té doby paralelní konflikty (japonská expanze v Asii probíhala od počátku 30. let 20. století) se slily v jeden globální.

Velká Británie vzdorující jako jediná německé převaze tak získala cenné spojence. USA ji podporovaly už před svým vstupem do války, především dodávkami zbraní. Jejich spolupráce se formalizovala v tzv. Atlantické chartě (srpen 1941), která se stala základem protinacistického spojenectví. Vstupem SSSR a USA do války se zároveň změnil poměr sil, neboť tyto dva státy (a zvláště USA) měly největší výrobní kapacity. Zároveň ovšem nebyly tyto státy na války dostatečně připraveny a to vedlo k jejich velkým počátečním neúspěchům. Válečné střety probíhaly ve východní Evropě, v Tichomoří, v jihovýchodní Asii a v Číně, v Atlantiku (zde šlo o námořní válku) i v severní Africe.

Patrně nejdůležitější byla východní fronta, na níž zpočátku německé jednotky postupovaly. Sovětskému svazu se dařilo postupně (i za pomoci západních dodávek zbraní a jiného válečného materiálu) zvyšovat svou bojeschopnost (prvním úspěchem byla obrana Moskvy v prosinci 1941) a za rozhodující obrat ve válce je dodnes považována bitva u Stalingradu (léto 1942 – jaro 1943), po které Rudá armáda převzala strategickou iniciativu a postupovala na západ. Situace Německa se zhoršila v létě 1944, když Spojenci provedli vylodění v Normandii, a otevřeli tak druhou (západní) frontu v Evropě. 30. dubna 1945 spáchal Hitler sebevraždu a o několik dní později Německo kapitulovalo (8. 5. 1945). Válka v Tichomoří skončila poté, co USA svrhly na Japonsko dvě atomové bomby a to z obav před dalším jaderným bombardováním kapitulovalo (2. 9. 1945).

Hospodářská krize v USA se rychle přelila do Evropy. Evropa (a zvláště Německo) byla závislá na úvěrech z USA, jejich nedostatek vedl ke krachům bank i podniků a následně k vysoké nezaměstnanosti. Krize postihla především exportně orientované ekonomiky, v první řadě Německo. Počet nezaměstnaných v Německu stoupl od září 1929 do září 1930 z 1,6 milionu na 4,3 milionu, po dalších 14 měsících bylo nezaměstnaných už více než 6 milionů. Ekonomická krize byla v německu navíc umocněna dlouhodbou krizí politickou. Politická radikalizace se nicméně projevovala i v jiných státech, např. v Československu vedla k oživení skomírající KSČ či k příklonu československých Němců k nacionalisticky orientovaným skupinám. 

Jakub RÁKOSNÍK, Jiří NOHA. Kapitalismus na kolenou. Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929–1934. Praha 2012. 

Mezi všemi zločiny, které nacisté spáchali spolu se svými spojenci, dominuje takřka úspěšné vyhlazení Židů. Nacistická rasová ideologie označila i mnohé další skupiny osob, které podle ní neměly právo na život. Mezi ně patřili především lidé s postižením a Romové a Sintové, kteří se s označením za „rasové cikány“ a „míšence“ stali také oběťmi systematického pronásledování na základě „rasy“ s cílem genocidy.

Židům a „cikánům“ připisovali nacisté v rámci svého rasisticky zkresleného pohledu na svět různé role. Židy považovali za „největší nepřátele lidstva“ a označovali je za „parazity“, „cikány“ diskriminovali jako „méně rozvinuté osoby“, které nejsou prý schopny postarat se samy o sebe. Obě skupiny označovali jako „cizorodé“ („artfremde“) rasy – to bylo definováno v takzvaných „norimberských zákonech“, resp. v příslušných nařízeních, která určovala, jak by se tyto zákony měly v praxi uplatňovat. Dalším ze společných znaků šoa a genocidy „cikánů“ je skutečnost, že nacisté postupovali s využitím starých, dalo by se říci tradičních předsudků a stereotypů. Antisemitismus i anticikanismus byly totiž nejen součástí nacistické rasové ideologie, ale pro většinu lidí i nedílnou součástí všeobecného pohledu na svět.

Nacistické plány na to, co by se s „cikány“ mělo stát, se podobně jako plány týkající se Židů postupem času vyvíjely. Finálním „řešením“ bylo v obou případech jejich masové vyvražďování v plynových komorách nebo otrocká práce v koncentračních táborech, která ve většině případů končila smrtí. Toto pronásledování a genocida se dnes nazývají „genocida Romů a Sintů během druhé světové války“, čímž se zároveň dají označit jak společné znaky, tak i rozdíly v porovnávání s pronásledováním a vyhlazováním Židů – šoa.

Na území Protektorátu se uskutečnila genocida Romů a Sintů v prostředí nucené táborové koncentrace v protektorátních cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. V době jejich existence od léta 1942 do léta 1943 zde bylo uvězněno zhruba 2 700 mužů, žen a dětí, z nichž téměř 540 kvůli katastrofálním životním podmínkám zemřelo. Dalších 4 500 protektorátních „cikánů a cikánských míšenců“ bylo od března 1943 v několika hromadných transportech odvezeno do „cikánského tábora“ ve vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, kde většina z nich zahynula. Tyto oběti patří k více než 5 000 Romů, Sintů a dalších osob označených za „cikány“ z území dnešní České republiky, kteří byli zavražděni v rámci nacistického pronásledování „cikánů“.

Po osvobození v květnu 1945 se z koncentračních táborů a jiných internačních či pracovních zařízení vrátilo pouze asi 600 mužů, žen a dětí z původní české a moravské populace Romů a Sintů. Do obnoveného Československa vstupovali s podlomeným zdravím a v dost nejistém a neutěšeném stavu. Jejich původní domovy byly často po odtransportování zničeny, jejich majetek rozkraden či rozprodán ve veřejných dražbách, a oni se tak neměli kam vrátit.

https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasledovani-a-genocida-romu/

Sovětské reformy, se kterými začal generální tajemník (vůdce) SSSR Michail Gorbačov v polovině 80. let 20. Století a s nimiž se pokusil zastavit zaostávání Sovětského svazu za Západem. Jednalo se o soubor ekonomických a politických opatření. Perestrojka (v češtině přestavba) zaváděla do centrálně řízeného hospodářství tržní prvky, glasnosť (otevřenost) zase vedla ke společenské liberalizaci – přestaly se cenzurovat některé knihy a časopisy, začalo se debatovat o některých dosud tabuizovaných tématech, byli propuštěni disidenti a začaly se vyšetřovat některé nespravedlnosti předcházejících let. Obě reformy se přenášely i do dalších zemí východního bloku. Gorbačovovy reformy neuspěly, přispěly k rozkolísání ekonomiky i společnosti a ve svém důsledku k pádu SSSR.

Gulag (rusky: Glavnoje upravlenije lagerej, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů). Soustava pracovních táborů v SSSR, které sloužily jako zdroj otrocké práce pro potřeby režimu. V táborech byly vězněni političtí i kriminální vězni, historici odhadují že v 50. letech tam bylo vězněno přes 10 milionů lidí. Počátky gulagu jsou spojeny už s Leninem, systém ale přetrval až do období perestrojky. 

 Anne APPLEBAUM. Gulag. Praha 2004. 

Na začátku roku 1942 se nedaleko Berlína na zámečku Wannsee sešla skupina nacistických vojáků a úředníků pod vedením Reinharda Heydricha, aby prodiskutovala plán likvidace židovského obyvatelstva v Evropě. V té době již mnoho měsíců probíhaly masové vraždy zejména ve východní Evropě a soustřeďování židovských obyvatel ve vznikajících ghettech. Tato konference celý proces systematizovala a započala hlavní fázi vraždění. O tomto jednání víme díky náhodně nalezenému protokolu, který přežil válku. 

Pro potřeby nacistických vraždících plánů byla prakticky po celém okupovaném území, a zejména pak v Polsku, vytvořena síť koncentračních a vyhlazovacích táborů, které měly toto zadání realizovat. Uvádí se, že mezi lety 1939–1945 bylo v rámci holokšest milionů židů. Je nutné také připomenout, že toto vraždění se týkalo rovněž i dalších skupin obyvatel, jako byli Romové, homosexuálové, lidé s mentálním postižením, ale také sovětští zajatci či další příslušníci různých etnických skupin. 

Pojem holokaust pochází původně z řeckého „holokauston“ a znamená úplné zničení či vyhoření. V našem slova smyslu se objevuje někdy na konci 19. století v souvislosti s masakry křesťanů na území osmanské říše. V hebrejské variantě mluvíme o „šoa“ znamenající „zlo/nespravedlnost“. Setkáváme se také s pojmem „porajmos“, který pojmenovává romský holok 

Specifickým tématem je tzv. popírání holok, či dokonce zcela popírají masové vraždy (nejen) v nacistických koncentračních táborech. V mnoha státech a také v ČR se jedná o trestný čin. Jako své „argumenty“ uvádějí tito lidé jednak rozpory v jednotlivých svědectvích, chybějící plynové komory (drtivá většina byla zničena na konci války) atd. 

Renata BERKYOVÁ. Obětujeme Romy ve prospěch vědy? Kritická reflexe pojmů „porajmos“ a „holokaust“ v diskurzu (nejen) romistické historiografie. Bulletin Muzea romské kultury, 2018.  

Deborah DWORK a  R. J. van PELT. Osvětim: 1270 až současnost. Vyd. 1. Praha: Argo, 2006. 

Deborah E. LIPSTADT. Popírání holocaustu: sílící útok na pravdu a paměť. Překlad Jiří Ogrocký a Jana Ogrocká. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2006. 

Ctibor NEČAS. Holocaust českých Romů. Vyd. 1. Praha: Prostor 1999. 

Laurence REES. Osvětim: nacisté a „konečné řešení“. Překlad Zlata Kufnerová a Jana Jebáčková. Vydání páté. Praha: Euromedia Group, 2022. 

Ekonomické krize byly běžnou součástí evropských i světových dějin. V předmoderní ekonomice, kde hrál dálkový obchod jen omezenou roli a výroba cílila převážně na lokální trhy, měly ovšem tyto krize (např. nedostatek drahých kovů, lokální neúrody) relativně menší dopady . S rozvojem kapitalistických vztahů v 19. století ztrácela výroba stále více lokální charakter což vedlo k větší závislosti na globálních trzích a možnostem neočekávaných výkyvů. Ve druhé polovině 19. století se proto objevil fenomén ekonomických cyklů charakterizovaných střídáním období růstu a obdobím poklesu ekonomiky. Liberální ideologie považovala tento cyklus za přirozenou součást ekonomického života a krizové období za přechodný jev, po němž vždy následuje další růst. V souladu s těmito ideologickými dispozicemi neexistovala žádná promyšlená státní politika a předpokládalo se, že situaci vyřeší „neviditelná ruka trhu“. Hospodářské krize se tak staly běžnou součástí moderních průmyslových společností a měly i řadu společenských důsledků. Až do Velké krize roku 1929 se nicméně dařilo všechny otřesy zvládat bez fatálních politických změn. 

Fernand BRAUDEL. Dynamika kapitalismu. Praha 2019. 

Jan Palach (1948–1969) byl český student, který se 16. 1. 1969 zapálil na protest proti postupující pasivitě veřejnosti a plíživé „normalizaci“, tedy postupnému ústupu od prodemokraticky orientované politiky v období pražského jara. Na následky popálenin 19. ledna 1969 zemřel. Jeho pohřeb se stal manifestací nesouhlasu se sovětskou okupací, nevedl nicméně k aktivizaci občanů, jak Palach předpokládal. Jeho čin inspiroval několik následníků, mezi nimiž byl nejznámější Jan Zajíc. Informace o jejich obětech byly potlačené a neměly takový ohlas jako čin Jana Palacha. Jeho čin se pokusila dezinterpretovat i komunistická propaganda, která tvrdila, že Palach byl oklamán smyšlenkou o „studeném ohni“. Palachův odkaz se stal jedním z důležitých zdrojů opoziční činnosti na konci 80. let 20. století, v tzv. Palachově týdnu mezi 15.–19. lednem 1989 probíhala řada protirežimních demonstrací. Palachův čin je dodnes vnímán jako silné morální a politické gesto namířené proti politické pasivitě a lhostejnosti. 

Sabine STACH. Politika odkazu. Jan Palach a Oskar Brüsewitz jako političtí mučedníci. Praha 2020. 

Proces vyvlastňování soukromého majetku bohatších hospodářů na ruském venkově. Bohatí hospodáři byli označeni za tzv. kulaky, jejich majetek zabaven a stal se základem pro tzv. kolchoz, společné hospodářství kontrolované ovšem stranickými a státními manažery. Vůči kulakům postupoval sovětský stát tvrdě, upíral jim občanská práva, věznil je, deportoval na Sibiř atd. Nově založené kolchozy byly vedeny nekvalifikovaně, což vedlo k propadu produkce (méně obilí a dalších zemědělských produktů). Obilí stát exportoval do zahraničí a kupoval za ně stroje pro průmyslovou výrobu. V důsledku této politiky vypukl hladomor, jemuž padly za oběť miliony rolníků, především na Ukrajině. 

Označení pro ideologii vládnoucí v Sovětském svazu a pronikající i do Evropy a ostatních částí světa. Komunismus byl založen na myšlence rovnosti lidí a zajištění jejich sociálních potřeb. Odstranění nespravedlnosti chtěl dosáhnout skrze násilné revoluce. V komunistickém pojetí byla každá společnost rozdělena na vládnoucí a ovládané vrstvy („třídy“). Mezi těmito skupinami panoval podle komunistů tzv. třídní boj. Aplikace této teorie vedla v SSSR k represím (útlaku) vůči lidem, které sovětský režim označil za nepřátelské (podnikatelé, duchovní, nekomunistická inteligence, bohatí zemědělci atp.). V různých režimech a různých dobách se pod tímto pojmem rozuměly různé koncepty. 

Michal KUBÁT,  Stanislav BALÍK. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004. 

Kulturní politika je soubor vládních opatření v oblasti kultury. Zatímco demokratické režimy umožňují všechny projevy kultury, které neporušují zákon, pro totalitní režimy je charakteristická silná kontrola kulturní produkce. V praxi komunistického Československa to znamenalo jednak zpřísnění cenzury, která hlídala, aby produkce byla v souladu s vládní ideologií, jednak organizaci produkce. Vznikala tak díla oslavující režim, a naopak tvůrci, kteří se společenskými podmínkami nesouhlasili či jejichž tvorba neodpovídala ideologickým šablonám, byli umlčeni a perzekvováni.  Kulturní politika se změnila po roce 1989, zmizela instituce cenzury a tvůrčí svoboda byla omezována pouze produkčními možnostmi. Stát podporoval některé typy produkce pomocí dotačních programů ministerstva kultury. 

Mezinárodní vztahy v letech 1919–1939 byly formovány na jedné straně snahou vítězů 1. světové války udržet Versailleský systém, na straně druhé snahou poražených po revizi tohoto systému. Garantem nového řádu měla být nově vzniklá Společnost národů. Mezi revizionistické mocnosti se vedle Německa a Sovětského svazu řadila i Itálie. USA se v důsledku vnitropolitických změn izolovaly od mezinárodních vztahů (tvz. izolacionismus), což oslabilo západní státy (Velkou Británii, Francii). Revizionistické tendence Německa výrazně zesílily v důsledku vnitropolitických změn ve 30. letech (nástup nacismu), což zprvu vyvolalo snahu o kolektivní bezpečnost – systém vzájemného ručení. Tento systém nicméně selhal. Historik Jiří Šedivý analyzoval důvody selhání kolektivní bezpečnosti takto:  

Hlavní koncepční slabinou nového řádu, která nakonec rozhodující měrou přispěla k jeho zhroucení, nebyla nedostatečnost koncepce kolektivní bezpečnosti jako takové. Mnohem spíše byl debakl systému Společnosti národů způsoben tím, že v sobě neorganicky sdružoval různorodé prvky kolektivní bezpečnosti a rovnováhy moci. Výsledný hybrid umožňoval jak appeasement ze strany zemí tábora status quo (který mohl být omlouván nejasnými kompetencemi a slabým exekutivním potenciálem systému kolektivní bezpečnosti), tak průraznou mocenskou politiku zemí revize, kterou toto mocensky nevyhraněné a měkké prostředí dovolovalo. 

Jiří ŠEDIVÝ: Koncepce rovnováhy moci ve 20. století. Mezinárodní vztahy, 1998, roč. 33, č. 2, s. 67. 

Vyvrcholení německých úspěchů a přímý předpoklad války bylo uzavření paktu Molotov–Ribbentrop v srpnu 1939. 

Richard VINEN. Evropa dvacátého století. Praha 2000. s. 172–182. 

Felix GILBERT – David Clay LARGE. Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890–1990. Praha 2003. s. 175–346. 

Migrace (přesun lidí z jedné oblasti do druhé) měla vždy mnoho důvodů, přičemž jedním z nejdůležitějších byla politika. Politický útlak byl velmi často důvodem, proč lidé z nějaké země odcházeli. Týkalo se to i Československé republiky. V období tzv. první republiky (1918–1938) bylo Československo spíše útočištěm, kam odcházeli především lidé pronásledovaní nacistickým Německem. To se změnilo po uzavření mnichovské dohody 30. 9. 1938. Po okupaci českých zemí a vzniku tzv. protektorátu Čechy a Morava naopak opouštěli zemi lidé, kteří chtěli proti nacismu bojovat. Výraznější migrační pohyby však přinesl až konec války. Německá menšina  obývající pohraničí musela v rámci tzv. odsunu (či vyhnání) opustit své domovy. Odchod více než 3 milionů osob německé národnosti představoval největší migrační změnu v českých zemích ve 20. století. Do pohraničí naopak přicházeli Slováci a Romové ze Slovenska a z území bývalé Volyně tzv. Volyňští Češi. Dalším impulzem k emigraci, ve své většině nelegální, bylo nastolení komunistické diktatury v únoru 1948. Odhaduje se, že mezi lety 1948–1989 odešlo z Československa přes 200 000 lidí, z toho přibližně 80 000 v letech 1968–1969 v důsledku potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. Po roce 1989 se změnou politických poměrů se Československo (po roce 1993 Česká republika) stalo opět zemí, kam přicházeli uprchlíci, nejprve z Jugoslávie, která se zmítala v etnickém násilí, ale stále více i z mimoevropských regionů. Kromě této politicky motivované migrace se už za komunistického režimu rozvíjela migrace ekonomická, kdy v rámci tzv. internacionální pomoci přicházeli do Československa dělníci z jiných států, nejvíce z Vietnamu. Tato ekonomicky motivovaná migrace po listopadu 1989 výrazně zesílila a významnými imigranty byli lidé z bývalého Sovětského svazu, především z Ukrajiny. 

Ludmila FIALOVÁ. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Mladá fronta, 1998. 

Mezinárodní organizace často rozdělují lidi odcházející či prchající ze své vlasti na ty, kteří odchází z politických důvodů (např. pronásledování ze strany vlády – uprchlíci), a na ty, kteří odchází za lepšími životními podmínkami (migranti). Ve skutečnosti se ovšem tyto motivy často překrývají a jsou vzájemně propojeny

Politická migrace je často způsobena potřebou uniknout před represivními režimy, občanskými válkami, politickým pronásledováním, etnickými čistkami, náboženskou netolerancí nebo obecně před situacemi, kdy lidé cítí, že jejich politická práva a svobody jsou ohroženy. Takoví migranti hledají azyl nebo uprchlický status v zemích, kde doufají, že najdou ochranu a bezpečí. Ekonomická migrace je motivována hledáním lepších ekonomických příležitostí a životních podmínek. Lidé se stěhují tam, kde vnímají lepší pracovní příležitosti, vyšší mzdy, lepší vzdělání a zdravotní péči. Ekonomičtí migranti často hledají zlepšení svého sociálního statusu a života pro sebe a své rodiny

Dělení migrace na politickou a ekonomickou je však často schematické, protože důvody pro migraci jsou v reálném světě složité a vzájemně propojené. Mnoho lidí může utíkat před politickou nestabilitou, která má také hluboký dopad na ekonomiku. Politické represe mohou vést k ekonomickému úpadku, který pak ještě více motivuje k migraci (to se objevovalo jako motiv např. v období tzv. normalizace, kdy řada lidí odcházela jak za svobodou, tak za lepšími životními podmínkami). Migranti, kteří původně utíkali z politických důvodů, mohou být později vnímáni jako ekonomičtí migranti, když se pokoušejí najít práci a integrovat se do nové společnosti. Je často těžké jasně určit, zda je migrace převážně politická nebo ekonomická, zejména v situacích, kdy vládní politika přímo ovlivňuje ekonomické podmínky, jako je například v případě sankcí nebo embarg.

Paul COLLIER. Exodus: jak migrace mění náš svět. Praha 2017.

KSČ vznikla v roce 1921, když se odštěpila od sociální demokracie. Plně podřízenou diktátu Sovětského svazu se stala až v roce 1929, kdy došlo k její „bolševizaci“. Pod vedením Klementa Gottwalda se stala ostře antisystémovou stranou popírající legitimitu republiky. To jí přineslo stabilní, nicméně omezenou voličskou přízeň. Politiku KSČ určovaly rozkazy z Moskvy. Vzestup prestiže KSČ souvisel především s druhou světovou válkou a především s pozicí Sovětského svazu jako vítěze nad nacistickým Německem. Zároveń KSČ změnila rétoriku i taktiku a zdůrazňovala své národní kořeny a respekt k odlišným názorům. To vše, spolu s posunem nálad směrem k levici, ji vyneslo do pozice nejsilnější československé strany a k vítězným volbám v roce 1946 (38 % hlasů).Komunisté systematicky obsazovali pozice ve státní správě, zvláště se soustředili na bezpečnostní složky. Silný byl jejich vliv ve Sboru národní bezpečnosti (SNB), a právě spory ohledně této složky vedly k únorové krizi v roce 1948, ze které vyšla KSČ vítězně. Totalitní režim vznikající od počátku roku 1948 byl založen na naprosté kontrole společnosti, politiky, ekonomiky i kultury. Mocenský monopol si KSČ udržela až do roku 1989. 

Jacques RUPNIK. Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Praha 2002. 

Jedním z hlavních cílů nacismu bylo přebudovat světový řád založený na myšlence rovnováhy sil. V Evropě došlo k rozkladu Versailleského systému už před válkou a první fáze války tento rozklad dokončila. V důsledku německých vítězství v letech 1939–1941 (porážka Polska, Dánska, Norska, Nizozemska, Belgie, Francie, Jugoslávie) a přechodu některých států na jeho stranu (Rumunsko, Maďarsko, Finsko) došlo buď k přímé okupaci značné části Evropy, nebo alespoň k výraznému posílení německého vlivu. Došlo k překreslení mapy Evropy a nově vzniklé státy (Slovensko, Chorvatsko) byly považovány za „satelity“. Německý hegemon prosazoval na straně jedné svou ideologickou doktrínu (především antisemitskou politiku vrcholící holocaustem), na straně druhé své hospodářské zájmy (podřízení místních ekonomik německým zájmům). Část evropské veřejnosti nacistický „nový pořádek“ přivítala (dobrovolníci v řadách SS a dalších proněmeckých jednotek), ochota angažovat se ve spolupráci („kolaboraci“) ovšem postupně klesala.

Dlouhodobým cílem nacistického Německa bylo ovládnutí východní Evropy, podřízení tamních národů (jejich částečné vysídlení) a jejich uvedení do otrockého postavení a „satelizace“ západní Evropy. V důsledku válečného vývoje v letech 1943–1945 k těmto plánům nedošlo.

Základem nacistické ideologie byla kniha Mein Kampf (Můj boj), kterou napsal Adolf Hitler v polovině 20. let 20. století. Mein Kampf vycházel z dobového antisemitismu a rasových teorií. Podpořil je a dal jim referenční rámec pro politické aktivity. Hitler jasně formulovat představu o nadřazenosti árijské rasy, o poslání chránit svou čistotu a získat pro ni vládu nad celým světem. V zemi, která se nacházela v poválečné ekonomické a morální krizi, se myšlenky o vyvolenosti árijské rasy a německého národa staly brzy velmi populárními. Myšlenku o nadřazenosti vlastní a méněcennosti jiných ras rozpracovávali s pomocí dobové vědy univerzitní výzkumníci, například historikové, filozofové, lékaři nebo právníci. Spisovatelé na toto téma psali knihy pro dospělé i děti, točily se filmy o zlých Židech a podobně. Lidé se s nacistickými názory setkávali v časopisech, novinách a v běžném životě

Hitler a jím založená politická strana (NSDAP = Národně socialistická německá dělnická strana) byla brzy u voličů velmi oblíbená, v roce 1933 zvítězila ve volbách (získala 40 % hlasů) a Hitler se stal kancléřem nové vlády.

V průběhu roku 1933 se Hitlerovi podařilo převzít moc v zemi, odstranit zbytky parlamentního systému výmarské republiky a ovládnout moc ve státě. Už v této době začala intenzivní antisemitská propaganda, první projevy diskriminace Židů a jejich napadání, zejména jednotkami SA. Začala být vydávána nařízení, která omezovala jejich svobody, směřovala k jejich vyloučení z hospodářství a veřejného života. Již na jaře 1933 začali být propouštěni z univerzit všichni profesoři neárijského původu, podobně byli postiženi úředníci ve státní správě.

Diskriminace Židů a jejich vyloučení ze společnosti bylo následně upraveno legislativně v tak zvaných norimberských zákonech. Jednalo se o několik zákonů, přijatých 15. září 1935, které rozdělily obyvatele německé říše podle rasového principu na plnoprávné říšské občany a ostatní státní příslušníky bez statusu říšských občanů a politických práv. Zákony podrobně definovaly, kdo je Žid, a zakázaly manželství mezi Němci a Židy.

Další zlom ve vztahu k Židům přinesl rok 1938, který znamenal posun od vylučování Židů směrem k jejich fyzické likvidaci. V noci z 8. na 10. listopadu se uskutečnil v celém Německu protižidovský pogrom, označovaný jako „křišťálová noc“. Během něj byla vypálena velká část synagog, byly pleněny židovské obchody a mnoho Židů bylo zabito a odvlečeno do koncentračních táborů.

Po zahájení války bylo rozhodnuto o likvidaci Židů na okupovaných územích. Na podzim 1941 začaly systematické deportace Židů z Německa a obsazených zemí do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Strategii nacistického režimu a rozhodnutí o vyhlazení evropských Židů potvrdila konference ve Wannsee v lednu 1942. Jednalo se o setkání nejvyšších představitelů nacistického režimu, kteří se na schůzi trvající necelé dvě hodiny dohodli na tzv. konečném řešení židovské otázky, tedy způsobu likvidace Židů v Evropě, jejich počet odhadli na 11 milionů. Z jednání se unikátně dochoval protokol.

Základem nacistické ideologie byla kniha Mein Kampf (Můj boj), kterou napsal Adolf Hitler v polovině 20. let 20. století. Mein Kampf vycházel z dobového antisemitismu a rasových teorií. Podpořil je a dal jim referenční rámec pro politické aktivity. Hitler jasně formulovat představu o nadřazenosti árijské rasy, o poslání chránit svou čistotu a získat pro ni vládu nad celým světem. V zemi, která se nacházela v poválečné ekonomické a morální krizi, se myšlenky o vyvolenosti árijské rasy a německého národa staly brzy velmi populárními. Myšlenku o nadřazenosti vlastní a méněcennosti jiných ras rozpracovávali s pomocí dobové vědy univerzitní výzkumníci, například historikové, filozofové, lékaři nebo právníci. Spisovatelé na toto téma psali knihy pro dospělé i děti, točily se filmy o zlých Židech a podobně. Lidé se s nacistickými názory setkávali v časopisech, novinách a běžném životě.

Hitler a jím založená politická strana (NSDAP = Národně socialistická německá dělnická strana) byla brzy u voličů velmi oblíbená, v roce 1933 zvítězila ve volbách (získala 40 % hlasů) a Hitler se stal kancléřem nové vlády.

V průběhu roku 1933 se Hitlerovi podařilo převzít moc v zemi, odstranit zbytky parlamentního systému výmarské republiky a ovládnout moc ve státě. Už v této době začala intenzivní antisemitská propaganda, první projevy diskriminace Židů a jejich napadání, zejména jednotkami SA. Začala být vydávána nařízení, která omezovala jejich svobody, směřovala k jejich vyloučení z hospodářství a veřejného života. Již na jaře 1933 začali být propouštěni z univerzit všichni profesoři neárijského původu, podobně byli postiženi úředníci ve státní správě.

Diskriminace Židů a jejich vyloučení ze společnosti bylo následně upraveno legislativně v tak zvaných norimberských zákonech. Jednalo se o několik zákonů, přijatých 15. září 1935, které rozdělily obyvatele německé říše podle rasového principu na plnoprávné říšské občany a ostatní státní příslušníky bez statusu říšských občanů a politických práv. Zákony podrobně definovaly, kdo je Žid, a zakázaly manželství mezi Němci a Židy.

Další zlom ve vztahu k Židům přinesl rok 1938, který znamenal posun od vylučování Židů směrem k jejich fyzické likvidaci. V noci z 8. na 10. listopad se uskutečnil v celém Německu protižidovský pogrom, označovaný jako „křišťálová noc“. Během něj byla vypálena velká část synagog, byly pleněny židovské obchody a mnoho Židů bylo zabito a odvlečeno do koncentračních táborů.;

Po zahájení války bylo rozhodnuto o likvidaci Židů na okupovaných územích. Na podzim 1941 začaly systematické deportace Židů z Německa a obsazených zemí do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Strategii nacistického režimu a rozhodnutí o vyhlazení evropských Židů potvrdila konference ve Wannsee v lednu 1942. Jednalo se o setkání nejvyšších představitelů nacistického režimu, kteří se na schůzi dlouhé necelé dvě hodiny dohodli na tzv. konečném řešení židovské otázky, tedy způsobu likvidace Židů v Evropě, jejich počet odhadli na 11 milionů. Z jednání se unikátně dochoval protokol, https://web.archive.org/web/20070629084926/http://www.ghwk.de/deut/proto.htm.

Raul HILBERG. Pachatelé, oběti, diváci. Židovská katastrofa 1933–1945. Praha 2002.

Normalizační režim ztrácel od poloviny 80. let systematicky na své legitimitě a schopnost veřejnosti jej tolerovat neustále klesala. Tato všeobecná nechuť se prokázala během sametové revoluce v listopadu 1989. Zatímco na negativním vymezení byla shoda, většina veřejnosti neměla příliš jasno, jakým směrem by měl jít vývoj dále. Politická imaginace veřejnosti byla formována především zkušeností pražského jara a většina demonstrantů neměla představu, co znamená pluralitní demokratická společnost postavená na tržních základech. Dobové výzkumy veřejného mínění naznačují, že většina lidí chtěla v roce 1989 nějakou variantu demokratičtějšího socialismu. Proměny nálad veřejnosti je však třeba vnímat v delším časovém horizontu a v průběhu roku 1990 se stále více prosazoval diskurz „volného trhu“, který razil především Václav Klaus. Klíčovou roli v tomto hodnotovém posunu sehrála představa, že právě tržní kapitalismus, který znali lidé ze západní Evropy (i když stále spíše z médií nežli z vlastní zkušenosti) zajistí blahobyt lépe než nějaké nejasně formulované vize.

Miroslav VANĚK. Veřejné mínění o socialismu před 17. listopadem 1989: analýza výsledků výzkumů veřejného mínění prováděných ÚVVM od roku 1972 do roku 1989. Praha 1994.

Otázka vymezení národnosti byla (a dosud zůstává) otázkou politickou. Statistiky sice poskytují přesná čísla, ale vymezení evidovaných kategorií je politickým rozhodnutím. Národnosti se v období první republiky vymezovali jinak než dnes. Koncept čechoslovakismu znamenal navýšení „státního“ národa na dvoutřetinovou většinu. Na straně jedné statistika poskytla možnost deklarovat židovskou národnost, na straně druhé nevymezila možnost deklarovat romskou národnost, Romové tak optovali zpravidla pro slovenskou či maďarskou národnost.

Národnost československých státních příslušníků podle sčítání lidu z roku 1921

TÓTH, Andrej; NOVOTNÝ, Lukáš; STEHLÍK, Michal. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Od státu národního ke státu národnostnímu, 2012, 1918–1938.

Za počátky „normalizace“ můžeme považovat už podpis tzv. moskevského protokolu 27. 8. 1968 mezi československou a sovětskou delegací, v níž se československá strana zavázala k postupné „demontáži“ demokratických reforem pražského jara. První fázi „normalizace“ tedy prováděli sami reformátoři v čele s Dubčekem. To vyvolávalo nesouhlas veřejnosti, která ale postupně upadala do apatie. Sílily pozice politiků, kteří z různých důvodů podporovali sovětské pozice (mezi nimi zvláště Gustáv Husák) a docházelo k jejich mocenskému posilování, když systematicky vyměňovali v úřadech a na dalších vlivných místech zastánce reforem. Na protest proti ústupu reformistů a plíživému vzestupu těchto prosovětských elementů se 16. ledna 1969 upálil student Jan Palach. Jeho pohřeb se stal velkou demonstrací proti „normalizaci“” ovšem nezastavil ji. V dubnu 1969 vystřídal Dubčeka na místě prvního tajemníka ÚV KSČ, tedy nejmocnějšího muže státu, Gustáv Husák a proces personálních výměn se stal masovým, takže můžeme mluvit o čistkách, které postihly statisíce lidí, kteří se angažovali v období pražského jara. Postižení museli vesměs odejít do méně prestižních či dělnických profesí. K upevnění režimu přispěl dokument Poučení z krizového vývoje, který znamenal závaznou interpretaci pražského jara  jako „kontrarevoluce“ a okupaci pojmenovával jako „bratrskou pomoc“. Proces )ostré“ fáze normlizace dovršil 14. sjezd KSČ v květnu 1971. „Normalizační“ režim byl tvořen nesourodou koalicí pragmatiků (často bývalých reformistů jako byl Husák) a konzervativních neostalinistů (jako byl např. Vasil Biľak), které spojoval  především odpor k demokratizačním procesům a úzké spojenectví se Sovětským svazem. Režim na straně jedné perzekvoval všechny, kteří se pohybovali mimo rámec „poučení“, na straně druhé se snažil naplňovat konzumní potřeby společnosti a poskytoval sociální výhody (výstavba bytů, výhodné novomanželské půjčky atp.). 

Zdeněk DOSKOČIL. Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno 2006. 

Na území českých zemí žily nejpozději od středověku statisíce a miliony lidí mluvících německy. Jejich osudy, postoje a identity se postupně měnily a v různých dobách nabývaly odlišných podob. V průběhu 19. století se v důsledku formování národních hnutí vyostřily vzájemné vztahy a narůstající nacionalismus se projevil v mnoha oblastech (kultura, školství, správa země, politické strany atd.). Postupně se vytvořily v podstatě dvě paralelní kultury (česká a německá), které se sice navzájem ovlivňovaly, avšak v mnoha oblastech zůstaly výrazně oddělené. Vznik první ČSR v roce 1918 znamenal rekonfiguraci mocenské situace a Češi (a Slováci) se stali hlavním státním národem v nově vzniklém státě. Německá menšina se dostala do problematické situace a začala si hledat různé způsoby (ko)existence.

S nástupem extrémního nacionalismu a nacismu v sousedním Německu se Němci v českých zemích postupně velmi radikalizovali. Někteří začali být otevřenými podporovateli Adolfa Hitlera a jeho politiky. V této historii se jako zásadní ukázaly události druhé světové války, které měly natrvalo změnit situaci na území českých zemí. Nacistické Německo v roce 1939 okupovalo celé území a několik let se je snažilo mít pod co největší kontrolou. Náhle se zde objevily další desetitisíce lidí mluvících jen německy. Po válce byli všichni okupanti vyhnáni a  velká část oněch původních obyvatel odsunuta (někdo říká také vyhnána).

Gary B. COHEN. Němci v Praze 1861–1914. Překlad Jana Mandlerová. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2000. 

Jan KŘEN. Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780–1918. Vyd. 4., V nakl. Karolinum 1. Praha: Karolinum, 2013. 

Emanuel RÁDL. Válka Čechů s Němci. 2. vyd., (V Melantrichu 1.). Praha: Melantrich, 1993.

Andrej TÓTH,  Lukáš NOVOTNÝ a  Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938: od státu národního ke státu národnostnímu?. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. 

V listopadu 1918 abdikoval císař a vznikla republika. Vůdčí silou v novém státě byli sociální demokraté. Radikálové se pokoušeli po ruském vzoru zakládat republiky rad, proti těmto pokusům zakročila se souhlasem vlády pravidelná armáda a oddíly dobrovolníků, tzv. Freikorpsy. Tyto oddíly byly monarchistické a nepřátelské k republikánské vládě, ale ještě více se obávaly bolševizace Německa. Když odeznělo nebezpečí radikálů, pokusily se tyto oddíly o vojenský převrat (tzv. Kappův puč v březnu 1920). 

Byla ustavena reparační komise, která dohlížela na splátky vítězným mocnostem. Německá vláda se snažila zmírnit tyto splátky a postupně se jí to dařilo, v roce 1932 byly fakticky zrušeny. Hlavním zastáncem reparací byla Francie, která využila opoždění splátek k obsazení Porúří (leden 1923). Okupace vyvolala odpor německé společnosti i vlády, ve svých důsledcích prohloubila hospodářskou nestabilitu Německa a vedla k hyperinflaci (léto a podzim 1923). V této atmosféře se pokusil o převrat v Mnichově Adolf Hitler (tzv. pivní puč, listopad 1923). 

Stabilizace Německa je spojena s konstruktivním vstupem USA do jednání mezi Francií a Německem a zmírněním reparací (tzv. Dawesův plán, jaro 1924). Hospodářská situace se stabilizovala, inflace byla zvládnuta (ale ožebračila střední stav), Francie se v roce 1925 stáhla z Porúří a v roce 1930 z Porýní. Až do světové hospodářské krize (1929) byla situace v Německu stabilní. 

Golo MANN. Dějiny Německa 1919–1945. Praha 1993. 

Sebastian HAFFNER. Německá revoluce 1918–1919. Praha 1998. 

Nástup nacismu v Německu neměl povahu drtivého a jednoznačného vítězství Hitlerovy strany. Demokratické struktury výmarské republiky byly oslabeny autoritativním stylem vlády prezidenta Hindenburga, který od roku 1930 vládl bez parlamentu, proti režimu republiky vystupovali též pravicově orientovaní nacionalisté. Vzestup NSDAP je tedy třeba vnímat v kontextu této politické krize důvěry, která byla ještě umocněna dopady hospodářské krize. První volební úspěch přišel v roce 1930 a ve volbách v červenci 1932 se stala NSDAP nejsilnější stranou. Ovšem už v následujících volbách v listopadu 1932 část svých voličů opět ztratila. Významnou roli při Hitlerově vzestupu hrála dokonalá organizace NSDAP, paravojenské jednotky SA a násilí, které praktikovaly, ale také sympatie mnoha podnikatelů a bankéřů, kteří viděli v Hitlerovi záštitu proti sociálně orientovaným politikům. 

Martin BROSZAT. Uchopení moci: vzestup NSDAP a zničení výmarské republiky. Praha 2002.

Historici používají pro období 1969–1989 označení „normalizační režim“, aby zdůraznili jeho specifickou podobu ve srovnání s padesátými či šedesátými lety. Tento režim vznikl po potlačení pražského jara v roce 1968 a zcela závisel na sovětské politické podpoře. V jeho čele stál Gustáv Husák a byl založen na předpokladu, že je třeba obyvatelstvu zajistit sociální jistoty a výměnou za tyto jistoty požadoval politickou loajalitu. Tu vynucoval systém perzekucí a represí vůči každému, kdo na tuto společenskou smlouvu nepřistoupil. Sociální benefity, které režim poskytoval, vedly, především v prvních letech jeho existence, k depolitizaci většiny veřejnosti, která propadla apatii a stáhla se do soukromí. Nepočetný disent neměl větší politický význam. V 80. letech se však režim dostával do hospodářských problémů způsobených zčásti externími faktory (růst cen surovin v důsledku ropné krize), zčásti ovšem i vnitřními problémy (nízká úroveň řízení, nepružné plánované hospodářství). Životní úroveň klesala, stejně jako poskytované služby a měnil se i postoj Sovětského svazu, který se sám ocitl v problémech a zahájil tzv. přestavbu. V druhé polovině 80. let legitimita režimu neustále klesala, sílily opoziční skupiny, objevily se veřejné protirežimní demonstrace a režim definitivně padl, když vypukla v listopadu 1989 sametová revoluce. 

Jaroslav NAJBERT, Kamil ČINÁTL, Jan MERVART. Podoby československé normalizace:  Dějiny v diskusi. Praha 2017. 

60. léta 20. století nejsou jen střetem supervelmocí, ale po vypjatých 50. letech i obdobím zrodu velkých občanských hnutí, budovaných běžnými lidmi „zezdola“. Ty na sebe braly různou podobu: lidé demonstrovali, stávkovali, bouřili se, hledali nové způsoby projevu v umění, politice i společenském soužití.

Mnoho hnutí a nových směrů bylo poháněno silnými ročníky mladých lidí narozených krátce po druhé světové válce, kteří dospívali v relativním blahobytu. Ti stáli třeba za hnutím hippies, ale také zakládali pacifistická (neboli mírová) hnutí, demonstrovali proti jadernému zbrojení a válce ve Vietnamu. Další jejich část se stavěla do čela feministických či ekologických hnutí, jiní prosazovali rovná práva pro lidi různých sexuálních orientací. Většina těchto myšlenkových směrů je s námi dodnes a považujeme je za široce rozšířené, ale do popředí se poprvé dostávaly právě v průběhu 60. let 20. století. K největším studentským protestům patřily třeba demonstrace proti válce ve Vietnamu v USA nebo studentské revolty ve Francii v roce 1968.

Občanská hnutí ale měla různou podobu. V USA třeba demonstrovali Afroameričané za rovné příležitosti s bílými Američany, proti diskriminaci a rasismu. Jejich výraznou tváří byl kazatel Martin Luther King.

Za železnou oponou měly revolty jiný průběh a vycházely z odlišných předpokladů, ale i tady šlo o občanská hnutí s širokou podporou. Na pražské jaro a oživení roku 1968 se můžeme dívat jako na vyvrcholení občanských hnutí v socialistickém Československu.

Vnitropolitický konflikt v Rusku v letech 1917–1921 odstartovala bolševická revoluce v listopadu 1917 a následná reakce jejích protivníků. Umírněné politické proudy válka odsunula do pozadí a prosadily se extrémy – na jedné straně bolševici („Rudí“), na straně druhé nesourodá aliance konzervativních sil („Bílí“). Ačkoli byli „Bílí“ podporováni státy Dohody (významnou roli hráli čs. legionáři, do konfliktu se okrajově zapojily i britské a francouzské síly), Rudá armáda se ukázala jako vojensky zdatnější. Vítězství bolševiků bylo dáno i jejich obratnější politikou, když si dokázali přechodně získat více sympatií ruských rolníků (Dekret o půdě) na straně jedné a jejich soustředěním úsilím a bezohledností na straně druhé (válečný komunismus). „Bílí“ naproti tomu nenabízeli žádnou pozitivní vizi a svoje akce nekoordinovali, proto byly jejich jednotlivé armády postupně poraženy (nejprve Kolčak na Sibiři, poté Juděnič na severu a Děnikin na jihu). Sporadické boje trvaly na východě až do roku 1922, protibolševická guerilla přežila ve Střední Asii až do poloviny 20. let. Za konec války se pokládá vznik Sovětského svazu v roce 1922. 

Orlando FIGES. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Praha–Plzeň 2000. 

Jako „Osvobození ČSR v roce 1945“ označujeme soubor událostí, které proběhly zhruba mezi březnem a květnem 1945 na území tehdejšího Československa a které vyústily v porážku nacistické okupační moci. Hlavními aktéry těchto měsíců byly zejména východní armády vedené Sovětským svazem, západní spojenecké armády (zejména USA) a členové domácího odboje (povstalci). Se začátkem roku 1945 se spojenecké jednotky začaly přibližovat k území ČSR a místní odbojové organizace i jednotlivci začali promýšlet vhodné načasování a metody aktivního odporu proti okupantům. Ty se potom výrazně lišily dle místní situace. Vrcholem se stalo tzv. květnové povstání v Praze (Pražské povstání), které de facto ukončilo nacistickou okupaci. 

Během osvobozování a odbojářských akcí došlo na mnoha místech k bojům a násilnostem, o nichž se dodnes vedou emotivní debaty. Zároveň byly také odstraňovány všechny symboly odkazující na okupaci, a to včetně německých nápisů ve veřejném prostranství. Němečtí vojáci se na některých místech bez boje vzdávali a spolupracovali, jinde ale zarputile bojovali až do konce a spáchali mnoho brutálních činů. 

Kontroverzní roli sehrála v konečných bojích kolem Prahy i Ruská osvobozenecká armáda, zvané též jako „vlasovci“ (podle svého velitele generála Vlasova). Ta se skládala především z ukrajinských vojáků bojujících proti SSSR na straně nacistického Německa. Těsně na konci války však tito Hitlerovi spojenci obrátili a pomohli Pražskému povstání v bojích s jednotkami SS. Jejich hodnocení je dodnes značně problematické, neboť na jedné straně se podíleli na nacistických zločinech ve východní Evropě (například při masakru civilistů v polské obci Lipno), na straně druhé ale v závěru války svými činy pomohli do určité míry v osvobození ČSR. 

Jiří FIDLER. Osvobození 1945: Ottova encyklopedie. Praha: Ottovo nakladatelství, s. r. o., 2015. 

Jaromír MRŇKA. Limity lidskosti: politika a sociální praxe kolektivního násilí v českých zemích 1944–1946. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019. 

Jiří PADEVĚT. Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích. Vyd. 1. Praha: Academia, 2015. 

V roce 1947 vydal německý filozof Karl Jaspers drobnou brožuru s názvem Otázka viny, v níž se pokusil odpověď na nejpalčivější otázku své doby – jakou vinu jako Němci neseme za to, co se právě stalo? Kniha vzbudila obrovský ohlas a podnítila rozsáhlou debatu. Jaspers vymezil několik rovin odpovědnosti od té nejzákladnější (kriminální) až po tu nejkomplikovanější (metafyzická), která činila všechny, kdo v té době žili (tedy nejen Němce, ale i jejich protivníky), de facto zodpovědné za ty, kteří to štěstí neměli.

I když byla Jaspersova kniha mnohokrát rozebrána, obdivována, ale i kritizována a odmítána, nic to nemění na faktu, že otázka zodpovědnosti za hrůzné zločiny druhé světové války je dodnes velmi kontroverzním tématem. A nejde jen o známé zločiny holokaustu, protože debaty se v tomto směru rozšířily i na problém spolupráce okupovaných režimů po celé Evropě, ba dokonce i na spoluodpovědnost samotných obětí.

Historiografické výzkumy se od konce druhé světové války snaží analyzovat příčiny toho, jak se „obyčejní“ lidé mohli během několika let proměnit ve vraždící nástroje nezastavující se ani před dětmi. Obecně lze říci, že šlo o kombinaci určitých dlouhodobějších trendů (nacionalismus) a aktuálních okolností (radikalizace, nacistická ideologie, organizace a dělba práce). Otázka odpovědnosti za válečné zločiny je aktuální dodnes (např. válka na Ukrajině od února 2022).

Neexistuje jedna všeobecně závazná definice pojmu „holokaust“. V současné době se termín používá především pro genocidu Židů provedenou nacisty, často ale i pro všechny masové vraždy spáchané nacisty nebo všechny nacistické zločiny. Zároveň můžeme ve slovnících najít i další, obecnější významy. Pojem byl do češtiny přejat z němčiny a angličtiny, kde se jeho význam během posledních desetiletí změnil.

Slovo „holokaust“ pochází ze starořečtiny: „ὁλόκαυστος – holókaustos“ je možné v jeho původním významu do češtiny přeložit jako „celopal“. Celopal byl určitým druhem oběti Bohu a popisoval takovou oběť, kdy bylo zvíře spáleno úplně, na rozdíl od částečné oběti. Časem se význam slova změnil. Ve středověkých latinských textech se často používal termín „holocaustum“, který označoval nejen už zmíněný druh oběti, ale také umožňoval popsat v přeneseném slova smyslu křesťanské mučednictví. Od konce 17. století měl v angličtině význam „vraždění, krveprolití, masakr“. Později se pojem „holokaust“ používal pro velké katastrofy nejrůznějšího druhu, od lesních požárů po potopení lodí, a to až do první světové války.V tomto významu se používal také pro antisemitsky motivované útoky na Židy, například jako označení pogromů – masakrů Židů na Ukrajině v roce 1919.

https://www.holocaust.cz/dejiny/holocaust/pojem-holocaust/

Převzetí moci a transformace společnosti byly spojeny s nemilosrdným postupem vůči všem skutečným i domnělým nepřátelům režimu. Represe se řídily principy třídního boje, a proto byly postihovány ty skupiny obyvatel, které komunistická ideologie označila za nepřátele. V první řadě to byli aktivní političtí oponenti, ale i členové církví, občanských spolků, vojáci, úředníci, bohatí zemědělci, živnostníci, zkrátka každý, kdo vybočoval z definice „proletariátu“. Restřík represí byl velice široký, od vyhazovů ze zaměstnání přes konfiskace majetku až k trestněprávním postihům.  

Specifickým rysem padesátých let byly politické procesy organizované podle sovětského vzoru. Nešlo o spravedlivé procesy, kde by měli obžalovaní svá práva, o vině i trestu bylo dopředu rozhodnuto a samotný proces byl pouze předem připraveným divadlem, ve kterém se museli obžalovaní naučit své „role“. Politické procesy sloužily k demonstraci moci a zastrašení obyvatelstva. V těchto procesech byly odsouzeny statisíce lidí. Dlouhé tresty si tito odsouzení odpykávali v táborech nucených prací ve velmi tvrdých podmínkách. V politických procesech bylo popraveno přes 260 lidí, nejznámější obětí byla Milada Horáková. 

 Karel KAPLAN,  Pavel PALEČEK. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 2008. 

Politika usmiřování a ústupků, kterou praktikovali představitelé Velké Británie a (Neville Chamberlain) a Francie (Édouard Daladier) ve vztahu k hitlerovskému Německu v druhé polovině 30. let. Tato politika byla založena na chybném předpokladu, že se lze s nacistickou diktaturou racionálně dohodnout na účet států ve střední Evropě. Tato politika je v českém prostředí tradičně nahlížena negativně, měla ovšem své racionální jádro (hospodářské problémy Anglie a Francie, nedostatečné vojenské kapacity, nezájem o střední Evropu). Aktivnější v této politice byli Britové, kteří neměli přímé smluvní závazky vůči státům střední Evropy. Řada ústupků (akceptování remilitarizace Porýní, Anschlussu Rakouska) vyvrcholila mnichovskou konferencí, ve které Francie a Velká Británie přistoupily na nároky Německa vůči Československu. Po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 bylo zřejmé, že politika appeasementu byla neúspěšná. Dnes je symbolem morálně problematické politiky. 

Peter NEVILLE. Hitler a appeasement: Britský pokus zabránit druhé světové válce. Praha 2005. 

Právo národů na sebeurčení, tj. na vlastní vládu a samosprávu bývá dnes právními teoretiky označováno jako sporné právo. Není totiž zcela jasné, co se míní pojmem národ (resp. kde je hranice mezi národem a národnostní menšinou) a toto právo může být v konfliktu s jinými mezinárodními právy (např. s právem na integritu státního území). Myšlenky sebeurčení se objevily už v americké a Velké francouzské revoluci v 18. století, ale pozitivně jej definovali až americký prezident Woodrow Wilson či vůdce ruských bolševiků V. I. Lenin. Tento princip byl ovšem na versailleské konferenci uplatňován nahodile a výběrově, pouze byl-li v zájmu vítězných mocností. Právem na sebeurčení argumentovali nejen Češi či Slováci, ale i čeští Němci, případně maďarsky cítící obyvatelé Prešpurku (Bratislavy). 

Petr KILIAN. Sebeurčení národů v dobách před Chartou OSN, Právní prostor, 4. 10. 2019, dostupné online https://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/sebeurceni-narodu-v-dobach-pred-chartou-osn 

Od poloviny 60. let sílily liberalizační tendence v KSČ, ve státním aparátu, v kultuře i v celé společnosti. Tyto tendence můžeme klást do souvislostí s generační obměnou a proměnou charakteru KSČ z proletářské strany v „all catch“ party, tedy stranu v níž se objevují všechny sociální skupiny společnosti. Klíčovou se ovšem stal poměr „liberálních“ a „konzervativních“ členů ÚV KSČ. „Liberálové“ prosadili v lednu 1968 nástup nového prvního tajemníka KSČ, Alexandra Dubčeka, který tento liberální trend podporoval. Období mezi lednem a srpnem 1968 se nazývá „pražské jaro“ nebo také „obrodný proces“, aby se zdůraznila potřeba odstranit „deformace“ socialismu v období stalinismu. Jeho cílem bylo vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Série reforem v oblasti kultury (např. zrušení cenzury), ekonomiky (plán poskytnout podnikům více samostatnosti) či politiky (plán nové ústavy, federalizace) směřovala k posílení samosprávných prvků v systému, nikoli ovšem k odstranění „vedoucí role KSČ“. Tento proces vedl k aktivizaci veřejnosti, která postupně požadovala stále více svobody na straně jedné, a znepokojení  představitelů SSSR a ostatních východevropských lídrů na straně druhé, kteří se obávali, že by se tento liberalizační proces mohl dotknout i jejich zemí a ohrozit jejich pozice. Za konec procesu se považuje okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.   

 Miroslav NOVÁK. Pražské jaro 1968: přerušená revoluce? Praha 2021. 

Ačkoli KSČ byla v letech 1948–1989 mocenským hegemonem, neznamená to, že by se její politika i ona sama neměnily. Historici zpravidla odlišují padesátá léta od let šedesátých a posledních dvou dekád tzv. normalizace. Padesátá léta jsou charakterizována jako „stalinismus“ a jeho dozvuky (s výrazným předělem v roce 1953, kdy Stalin a po něm Gottwald zemřel). V šedesátých letech 20. století se mluví o tzv. liberalizaci režimu, tedy postupném uvolňování dohledu nad společností a ekonomikou, která vyústila v tzv. pražské jaro nebo též „socialismus s lidskou tváří“. Po jeho potlačení vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl vybudován režim tzv. normalizace. Každá epocha měla svá specifika, pro padesátá léta byl charakteristický brutální teror, ale zároveň určitý entuziasmus, pro šedesátá léta určitý distanc od politiky padesátých let, resp. od některých zločinů tohoto obobí, pro sedmdesátá o osmdesátá léta zmírnění této distance vůči padesátým letům, a naopak distance od let šedesátých. K zásadnímu přehodnocení politiky KSČ však došlo až po roce 1989, když režim padl a vědecký i kulturní vývoj již nebyl kontrolován z jednoho mocenského centra. 

Jiří KOCIAN, et al. Dějiny Komunistické strany Československa IV:(1969–1993). Praha 2020. 

Existence státu je na jedné straně zakotvena v mezinárodním právu, na straně druhé ale také v jeho schopnostech svou existenci obhájit. Okupace Československa v březnu 1939 neznamenala automaticky jeho zánik, řada velvyslanců zůstala na svých postech a řada států tento krok neuznala. Prakticky okamžitě po okupaci se tak ustavila řada iniciativ, které usilovaly o zvrácení tohoto stavu. Mezi nimi se stala nejvýznamnější iniciativa bývalého prezidenta Edvarda Beneše, který se prohlásil za zosobnění československého státu. Kolem něj se formoval československý zahraniční odboj a jeho autoritu uznaly postupně i odbojové organizace v protektorátu. Obnova Československa se ovšem zprvu nevyvíjela dobře. Po podpesání paktu Molotov–Ribbentrop (srpen 1939) přestala být ČSR uznávána ze strany SSSR, po porážce Francie (červen 1940) přišel československý exil i o tuto podporu. Edvard Beneš se postupně stal respektovaným představitelem exilu, ale zásadní proměnu vztahů přineslo až uznání jeho vlády v roce 1942 (v důsledku atentátu na Heydricha). Pro Benešovu politiku byla charakteristická snaha vybudovat si distanci od západních mocností (které vinil z „mnichovské zrady“) a velká vstřícnost vůči SSSR. Tato (z pohledu mnohých aktérů i dnešních historiků morálně sporná) politika mu ovšem přinesla bezproblémové uznání své pozice a obnovení Československa v předmnichovských hranicích, což se na počátku války jevilo jako zcela nepravděpodobné.

Jindřich DEJMEK a kol. Československo. Dějiny státu. Praha 2018.

Konec první republiky a vznik protektorátu s sebou nesl i změnu školních osnov. Výuka se musela přizpůsobit nové politické situaci. Výuka měla podporovat „spolupráci  a dobré soužití s národem německým“, což implikovalo určitou rovnost mezi německou a českou složkou společnosti. Po příchodu Heydricha tato iluze rovnocennosti zmizela a jednoznačně byla podporována podřízenost českého národa vůči národu německému. Výrazem této podřízenosti se stala například učebnice „Dějiny naší říše“, která nabízela pouze německou perspektivu českých a evropských dějin. ideologické ovlivňování mládeže probíhalo i mimo tradiční struktury školy. V roce 1942 vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které vedl Emanuel Moravec. Cílem bylo transformovat českou mládeže v duchu nacistických idejí. Reálnou účinnost propagandy ve škole i mimo ni lze dnes jen obtížně zhodnotit, lze ovšem předpokládat, že vzhledem ke krátkosti těchto ideologických impulsů a zároveň mimořádnému rozporu mezi propagandou a realitou nebyla příliš vysoká. 

 František MORKES. Československé školy v letech 2. světové války. Praha 2005. 

15. 3. 1939 okupovala německá armáda české země, které dosud byly součástí československé („druhé“) republiky. o den později byl výnosem Adolfa Hitlera ustaven tzv. protektorát Čechy a Morava. Protektorát měl vlastní vládu, která měla zaručenou autonomii a vlastního představitele – státního prezidenta, kterým byl Emil Hácha. Protektorátní autonomie byla ovšem postavena pod dohled úřadu „říšského protektora“, který měl zastupovat zájmy Říše (tedy Německa). Zpočátku se protektorátní vláda pokoušela využívat „legální“ základnu své autonomie, tato strategie ovšem skončila s příchodem Reinharda Heydricha na podzim 1941. Heydrich se stal říšským protektorem a skoncoval s iluzí autonomie, prosadil tvrdý kurz ve vztahu k odboji (nechal zatknout protektorátního předsedu vlády Eliáše, který udržoval s odbojem kontakty), zefektivnil válečnou výrobu pro frontu, aktivizoval kolaborantské skupiny ve společnosti. Tato politika byla zachována i po jeho smrti v květnu 1942. Protektorát zanikl v květnu 1945 v souvislosti s koncem druhé světové války.

Jan GEBHART a Jan KUKLÍK. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996.

Když spolu dvě země vedou válku, ale ve skutečnosti tím hájí zájem nějaké další, třetí země nebo jednají na její popud nebo jako její prostředník, říká se tomu tzv. proxy válka nebo také zástupná válka.

Když by například na mezinárodním poli bylo neúnosné, aby spolu přímo soupeřily dvě mocnosti, anebo kdyby jejich otevřený konflikt mohl přerůst v jadernou válku, můžou spolu soupeřit o vliv nebo moc v jiných koutech světa, a to tím, že podporují znesvářené strany a skrze vítězství svého favorita si zajistí posílení vlastního vlivu nebo oslabení soupeře. Zdánlivě tak proti sobě bojují dva státy v místním konfliktu, ale v druhém plánu se jedná o soupeření velmocí. Pro ty je pak taková místní válka jen bitvou v jejich vzájemném globálním soupeření. Zástupné války jsou s námi celou historii, za studené války se k nim často uchylovaly dvě největší supervelmoci, Spojené státy a Sovětský svaz, a to v Asii, Africe a Jižní Americe.

Proxy válka také může probíhat tak, že se konfliktu účastní jen jedna strana, zatímco druhá pouze podporuje protistranu a přímo zapojeného účastníka prodlužovanou válkou hospodářsky a vojensky vyčerpává.

Pojem proxy válka označuje pojetí války pro strany účastnící se v zastoupení a neznamená to, že pro přímo zapojené účastníky byla válka nějaká hra. Ti většinou upřímně bojovali a umírali za svoje osvobození a zájmy (a často také za zájmy svých vládců).

Na války v Koreji, ve Vietnamu, v Angole nebo v Afghánistánu se dá pohlížet jako na proxy války.

Vladimír NÁLEVKA. Světová politika ve 20. století II, Aleš Skřivan, 2000.

Paul KENNEDY. Vzestup a pád velmocí. Lidové noviny, 1996.

Jako sametová (také něžná/listopadová) revoluce se označuje politický proces mezi 17. 11. a 29. 12. 1989, který vedl k pádu komunistického režimu v Československu. Za počátek revoluce lze považovat brutální potlačení studentské demonstrace konané 17. listopadu 1989. Na protest proti tomuto zásahu se začaly na vysokých školách a v divadlech tvořit stávkové výbory požadující jeho vyšetření. Klíčovým orgánem revoluce se stalo Občanské fórum (OF) založené z popudu Václava Havla 19. 11. 1989. OF pořádalo protirežimní demonstrace, nejprve jen ve velkým městech, ale postupně se šířily i do dalších regionů a na venkov. Demonstrace vyvrcholily generální stávkou 27. 11., které se zúčastnila většina pracujících. Politická jednání vedlo OF nikoli s KSČ, ale s federální vládou představovanou Ladislavem Adamcem. Ten se pokusil dominanci komunistů ve vládě zachránit, ale byl donucen k rezignaci. Na jeho místo nastoupil Marián Čalfa, který sestavil vládu, v níž komunisté už neměli většinu. Rezignovali i nejvyšší představitelé KSČ (generální tajemník Miloš Jakeš) a posléze i prezident Gustáv Husák. Na jeho místo byl 29. 12. 1989 zvolen disident Václav Havel. Havlova volba se pokládá za symbolický konec revoluce, proces politické transformace  však pokračoval až do léta 1990, kdy se konaly první svobodné volby. 

James KRAPFL. Revoluce s lidskou tváří: Politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992. Praha 2016. 

Segregace, segregacionsimus – je název pro politiku, při které jsou od sebe různými opatřeními záměrně oddělovány skupiny lidí, například běloši od černochů. Segregace může mít spoustu podob – černoši můžou mít například zákaz vstupu do obchodů, úřadů nebo hotelů, za službami musejí chodit do vyhrazených podniků. V dopravních prostředcích můžou sedět jen na vyhrazených (méně pohodlných) místech. Černošské čtvrti můžou být odříznuty od zbytku města třeba stavbou dálnice. Segregaci zajišťuje celá řada zákonů, vyhlášek, ale i nepsaných pravidel.

Kukluxklan (také Ku-klux-klan) – rasistická americká organizace založená v roce 1865 po prohře Jihu v občanské válce. Organizace se porůznu zaměřovala proti Židům, katolíkům a „neamerických živlům“ všeho druhu, ale nejvíce spadeno měla na Afroameričany. V různých obdobích amerických dějin měl Kukluxklan různý počet členů a vliv, přičemž vrcholu dosáhl pravděpodobně ve 20. letech 20. století, kdy mohl mít mezi třemi a osmi miliony členů a pořádal masové pochody americkými městy. Členové Kukluxklanu terorizovali Afroameričany a páchali i rasově orientované vraždy. Dnes je organizace zcela marginální a na okraji americké společnosti.

Pojem sovětizace označuje proces přizpůsobování a transformace politického, socioekonomického a kulturního života podle vzoru Sovětského svazu. Docházelo k němu po druhé světové válce zejména ve státech střední a východní Evropy, které byly osvobozeny výhradně či převážně jednotkami Rudé armády a od konce čtyřicátých let 20. století zapojeny do sféry mocenského vlivu SSSR (tzv. východní blok včetně Československa). Jeho podstatou bylo politicky prosazované přebírání principů a metod platných v sovětském prostředí a jejich (často mechanické) přenášení do odlišných místních podmínek. V klíčových oblastech (průmysl, armáda, justice) probíhal tento proces pod přímým dohledem sovětských poradců.

Sovětský svaz byl ve státech s komunistickými režimy prezentován jako nadřazený a nezpochybnitelný vzor ve všech oblastech života společnosti. V politice šlo o zakotvení mocenského monopolu komunistických stran. V ekonomice byly namísto volného trhu důsledně zaváděny principy centrálního, státem řízeného a organizovaného plánování, a znárodněna (zestátněna) klíčová hospodářská odvětví a podniky. V zemědělství probíhala kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev. Do sféry justice se sovětský vliv promítl během padesátých let zejména přípravou vykonstruovaných politických procesů, v nichž byli obžalovaní nuceni často brutálními nátlakovými metodami k doznání smyšlených obvinění a následně odsuzováni k předem určeným trestům. V literární a umělecké tvorbě byla podle sovětského vzoru prosazována metoda tzv. socialistického realismu. Ruština získala privilegované postavení mezi vyučovanými cizími jazyky. Úloha Sovětského svazu byla propagandou soustavně připomínána zejména při státních svátcích a významných výročích (hesla, plakáty, zpravodajství a publicistika, film).

Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) vznikl v roce 1922 jako důsledek revoluce a občanské války v Rusku. SSSR byl totalitním státem, to znamená, že vládnoucí strana (bolševická, později přejmenovaná na komunistická) ovládala všechny úřady, důležité průmyslové podniky a veškeré služby. V letech 1921–1928 bylo povoleno drobné podnikání, včetně soukromého zemědělství (tzv. NEP). V čele státu stál nejprve Vladimir Iljič Lenin, po něm nastoupil Josif Vissarionovič Stalin. 

Brian CROZIER. Vzestup a pád sovětské říše. Praha 2004

Vítězství v druhé světové válce dodalo Sovětskému svazu mimořádnou prestiž a privilegované postavení v mezinárodních vztazích. SSSR se stal supervelmocí, které mohly konkurovat pouze USA. Za tímto mimořádným postavením se ovšem nacházely četné strukturální problémy, počínajíc direktivním stylem řízení ekonomiky, nedostatkem spotřebního zboží, špatnou kvalitou služeb i problémy s bydlením. Kolektivizace sice vedla k ovládnutí venkova, ovšem za cenu trvalých problémů s produkcí potravin. Ačkoli SSSR disponoval mimořádně úrodnými černozeměmi na Ukrajině a v centrálním Rusku, od 70. let 20. století musel dovážet obilí. Po smrti Stalina (1953) skončil plošný teror proti společnosti, ale systém nadále využíval služeb všemocné státní policie KGB, která potlačovala jakékoli náznaky odporu a nesouhlasu. Také pracovní tábory (gulag) fungovaly nadále a byly zrušeny až na sklonku existence SSSR. Dohled nad společností se nicméně uvolnil už za sovětských vůdců Chruščova (1956–1964), a ještě více za Brežněva (1964–1982), kdy dosáhlo obyvatelstvo i jisté míry blahobytu a sociálních jistot.

Stalinismus byla politická teorie a praxe v SSSR spojená s působením Josifa Stalina. Představovala svébytnou adaptaci marxisticko-leninského systému zaměřenou na konkrétní podmínky Sovětského svazu v 30. letech 20. století. Stalinismus spočíval v kolektivizaci zemědělství a masivní industrializaci, v politickém ohledu v absolutní koncentraci moci do rukou vůdce a odstranění veškeré opozice. Vyznačoval se tzv. kultem osobnosti a byly pro něj charakteristické časté politické čistky a potírání „nepřátelských tříd“. Části městského obyvatelstva přinesl lepší životní podmínky a možnosti kariéry. 

Stephen KOTKIN:.Magnetická hora. Stalinismus jako civilizace. Praha 2021–2022. 

Stát se o rodiny až do moderní doby příliš nezajímal. Z hlediska státu byla důležitá hlava rodiny, jakožto daňový poplatník a později dospělí mužští členové rodiny jako potenciální rekruti. Vztahy v rodině byly regulovány spíše církevními předpisy či zvykovým obecním právem. Děti se staly v českých zemích předmětem státního zájmu až na konci 18. století. Stát nařizoval povinnou školní docházku, postupně reguloval i dětskou práci. Školní docházka byla motivována snahou vychovat disciplinovaného a kvalifikovaného občana, vzdělávací proces se zaměřoval na loajalitu vůči státní moci. Tuto funkci si vzdělávací systém udržel i ve 20. století, jen se lišily ideologické rámce, v nichž fungoval. Obecně můžeme říci, že stát postupně rozšiřoval oblasti, v nichž do rodiny intervenoval (možnost rozvodu, postupná emancipace žen, starobní důchody atp). Totalitní režimy (nacistický, komunistický) usilovaly o plné ovládnutí rodiny (např. skrze státem organizované mládežnické instituce a celý státem kontrolovaný systém zájmových sdružení), zrušení její autonomie, ovšem tyto tendence zůstaly spíše v rovině cílů a byly naplněny jen částečně.

Jack GOODY. Proměny rodiny v evropské historii, historicko-antropologická esej. Praha 2006. 

Termín „teorie domina– se používal v kontextu studené války a americké zahraniční politiky v době války v Indočíně a vietnamské války. Tato teorie vychází z předpokladu, že pokud byla jedna země ovládnuta komunisty, další země v daném regionu by ji následovala a stala se komunistickou. Byla to strategie používaná francouzskými a později americkými politiky a vojáky s cílem zastavit šíření komunismu v jihovýchodní Asii.

Teorie domina zastávala názor, že pokud by byl severní Vietnam (tehdejší oficiální název Vietnamská demokratická republika), který byl komunisticky orientován, úspěšný ve svém boji proti jižnímu Vietnamu (tehdy oficiálně Vietnamská republika) podporovanému Spojenými státy, vedlo by to k tomu, že další země v regionu jako Laos, Kambodža, nebo dokonce Thajsko, by následovaly stejnou cestu a staly se komunistickými. To by podle této teorie mohlo vést ke strategickému oslabení Spojených států a jejich spojenců v regionu.

Podle této teorie se Spojené státy angažovaly v boji proti komunistům ve Vietnamu a vysílaly vojáky a poskytovaly finanční a vojenskou podporu jižnímu Vietnamu, aby zabránily úspěchu komunistického režimu. Tato strategie se však ukázala jako neúspěšná, ačkoli byla přijata vojenská opatření, jako byly masivní bombardovací kampaně, a vysláno velké množství amerických vojáků. Poprvé užil tento pojem prezident D. Eisenhower v roce 1954.

Po uchvácení moci komunistickou stranou v únoru 1948 začal proces změny společnosti podle komunistické ideologie. Zásadní změny se týkaly organizace politického života, kultury, ekonomiky i sociálních podmínek. Moc komunistické strany prostupovala všemi těmito oblastmi. Parlamentní systém formálně přetrval, ovšem volby se staly vyprázdněnými rituály, v nichž lidé mohli volit pouze předem vybrané a komunistickou stranou schválené kandidáty. Skutečná moc se přesunula z vládních do stranických organizací a prosadil se paralelní způsob řízení. Každý státní či firemní orgán byl kontrolován stranickými organizacemi a klíčová rozhodnutí byla přijímána v rámci strany.

Tento systém naprosté kontroly společnosti se nazýval totalitní a měl svůj předobraz v Sovětském svazu. Kontrole podléhala i kulturní produkce a vzdělávání, vše, co odporovalo ideologickým principům stalinismu, bylo zakázáno. Princip dominance strany byl zachován ve všech fázích režimu, ovšem míra kontroly v jednotlivých etapách kolísala. Historici odlišují zakladatelské období režimu (1948–1953), ve kterém byla kontrola a tlak strany na společnost největší, „liberální“ období režimu (od počátku 60. let do r. 1968), v němž se tlak poněkud uvolnil, a období tzv. normalizace (1969–1989), kdy opět došlo k zostření dozoru, ovšem nikoli k návratu do padesátých let.

Jan RYCHLÍK. Československo v období socialismu 1945–1989. Praha 2020, s. 81–190.

Vznik totalitních režimů ve 20. století je pokládán za důsledek nejistoty pramenící z prudce se modernizující společnosti. Za totalitarimus můžeme považovat snahu prosadit státní kontrolu a státní ideologii ve všech oblastech společenského života. V totalitním státě nejsou žádné instituce (školy, univerzity, odbory, spolky, média atd.) nezávislé na státu. Podle klasické definice politologů C. J. Friedrichova a Z. Brzezinského má totalitní stát 5 znaků: 

1. monopolní ideologii; 
2. vládnoucí stranu (buď jedinou, nebo s privilegovaným postavením); 
3. státní kontrolu nad hospodářstvím; 
4. monopol na sdělovací prostředky 
5. Politickou kontrolu a sledování občanů, represe proti politickým odpůrcům. 

Za totalitní režimy byly považovány především nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz, ale do této kategorie je řazena i celá řada dalších států, fašistických i komunistických. 

Stanislav BALÍK, Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004. 

S pádem komunistické dominance v Československu v prosinci 1989 se otevřela řada problémů, které plynuly ze zanedbaného stavu všech sfér československé společnosti. Ze všech oblastí nejvíce pozornosti poutala ekonomická transformace. Laická i odborná veřejnost se shodovala na tom, že stávající podoba ekonomiky je neudržitelná a ve sporu několika expertních skupin zvítězil plán šokové terapie Václava Klause založený na předpokladu co nejrychlejšího přechodu od plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. Transformace byla zahájena už v roce 1990 a sestávala z několika kroků: liberalizace cen, zahraničního obchodu, privatizace, restituce. Liberalizace cen znamenala v praxi jejich vzestup, výrazně se omezily dotace (na potraviny, bydlení atp.) a přechodně poklesla životní úroveň. To ovšem bylo kompenzováno příslibem budoucí prosperity. Bezprostředně se obyvatelstva dotkla též privatizace, která měla podobu aukcí malých provozoven (tzv. malá privatizace), a tzv. kuponová privatizace, v níž mohli všichni občané pořizovat akcie podniků za tzv. kuponové body (každý dostal 100 těchto bodů). Vedle toho probíhala tzv. velká privatizace, v níž se velké podniky prodávaly předem vytipovanému majiteli či se transformovaly na akciové společnosti. Vedle privatizace probíhal také proces restitucí, tj. vrácení majetku, který byl neoprávněně zkonfiskován komunistickým režimem. Týkalo se to jak velkých, tak i malých vlastníků. Transformace ekonomiky byla nesmírně náročným projektem, který postrádal dostatečnou právní regulaci a docházelo při něm tak k velkým hospodářským ztrátám. Jeho efektivita je dodnes předmětem diskusí. 

Martin MYANT. Vzestup a pád českého kapitalismu. Ekonomický vývoj České republiky od roku 1989. Praha 2013. 

Jako „třetí republika“ se označuje režim, který v Československu fungoval v letech 1945– 1948. Označuje snahu odlišit obnovenou republiku od „první“ (1918–1938) a také „druhé“ (říjen 1938 – březen 1939) republiky. Historici označují tento režim za „omezenou demokracii“, neboť měl specifické ústavní uspořádání – jen omezenou politickou soutěž. Povoleno bylo pouze několik stran, z nichž nejvýznamnější byli národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a na Slovensku Demokratická strana. Zároveň neexistovala opozice a všechny strany byly sjednoceny v „Národní frontě“. Konsenzus panoval na potřebě posílení role státu v ekonomice (znárodnění velkých průmyslových podniků) a v sociální oblasti. Byl proveden odsun Němců z českého pohraničí. Nejsilnější stranou „třetí“ republiky byla KSČ a ostatní strany se vůči ní postupně vyhraňovaly. Režim „Národní fronty“ byl ze strany komunistů taktickým manévrem, který měl získat důvěru voličů. Přetrval i po únoru 1948, ale už pouze jako forma, která zakrývala absolutní moc KSČ. 

Pojem „třetí svět“ se objevil po druhé světové válce a byl používán k označení skupiny zemí, které se nacházely mimo bloky vedené Spojenými státy a Sovětským svazem během studené války. Tato třetí skupina zemí se vyznačovala svým politickým, ekonomickým a sociálním postavením, které se odlišovalo od kapitalistického Západu a komunistického Východu.

Po druhé světové válce se světová politika polarizovala mezi dvěma hlavními mocnostmi, Spojenými státy a Sovětským svazem, které reprezentovaly protichůdné ideologie kapitalismu a komunismu. Tyto mocnosti si vytvořily vlastní bloky a podporovaly své spojence a satelity.

Země, které se nepřidaly k jednomu z těchto bloků, se staly součástí třetího světa. Tento termín zahrnoval převážně rozvojové země v Africe, Asii, Latinské Americe a na Blízkém východě. Tyto země čelily výzvám nezávislosti, dekolonizace a rozvoje a často se snažily najít své vlastní cesty politického a ekonomického rozvoje.

V třetím světě existovala široká škála politických ideologií, jako byly socialismus, nacionalismus, komunismus, ale také kapitalismus a autoritářské režimy. Země třetího světa často čelily sociálním a ekonomickým výzvám, jako byla chudoba, sociální nerovnost, koloniální dědictví a politická nestabilita

Třetí svět sehrál důležitou roli ve světové politice, přičemž mnoho zemí v této skupině se snažilo prosadit své zájmy a nezávislost vůči mocnostem. Často docházelo k posilování spolupráce mezi zeměmi třetího světa, např. Hnutí nezúčastněných zemí, které se snažilo vymanit z vlivu supermocností a prosazovalo principy suverenity, míru a hospodářské spravedlnosti.

Trumanova doktrína byla vyhlášena americkým prezidentem Harrym S. Trumanem v březnu 1947 jako reakce na rostoucí vliv komunistického rozpínání v Evropě a Asii. Doktrína formulovala zásadu, že Spojené státy americké budou poskytovat vojenskou, finanční a politickou podporu pro země ohrožené komunismem.

Trumanova doktrína byla významnou součástí americké zahraniční politiky během studené války a měla dlouhodobý vliv na strategii Spojených států. Byla považována za jeden z pilířů politiky vztahu ke komunismu a podporovala rozsáhlou angažovanost USA ve světě.

I když Trumanova doktrína byla formulována v roce 1947  jako oficiální zásada americké zahraniční politiky, byla v průběhu let modifikována a přizpůsobována měnícím se mezinárodním událostem. Doktrína zadržování komunismu a podpora ohrožených zemí zůstala důležitou součástí americké zahraniční politiky až do konce studené války.

Poválečná Jugoslávie (1945–1991)  byla založena na hegemonii komunistické strany, která překrývala nacionalistické vášně z druhé světové války. Po smrti charismatického Josipa Broze Tita (1981) a nárůstu hospodářských problémů se ztrátu legitimity snažily regionální komunistické elity překonat příklonem k nacionalismu. Federální armáda se ztotožnila s velkosrbskými tendencemi a z obav před srbskou hegemonií vyhlásili v roce 1991 nezávislost svazové republiky Slovinsko a Chorvatsko a po krátkých bojích byla tato nezávislost uznána. Složitější byla situace v Bosně a Hercegovině, v níž se do vzájemného konfliktu v letech 1992–1995 dostali místní Srbové, Chorvaté a muslimové (považovaní v Jugoslávii za národnost – Bosňáci). Všechny válčící strany praktikovaly etnické čistky, nejznámější byl masakr muslimů srbskými jednotkami v Srebrenici v roce 1995. Konflikt probíhal i v Kosovu, části Srbska obydlenou převážně etnickými Albánci. Do konfliktu vstoupilo NATO, které leteckými údery donutilo Srby v roce 1999 ustoupit.

Miroslav ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009. s. 558–664.

Dějiny vietnamské války (1964–1975) nelze vytrhnout z kontextu starších událostí. Vietnam byl po staletí státem uznávajícím volnou nadvládu císařské Číny. Tato tradiční vazba byla přerušena v 80. letech 19. století koloniální expanzí Francie, která zabrala nejen Vietnam, ale i okolní státy, Laos a Kambodžu, a z těchto výbojů vznikla v r. 1887 francouzská Indočína. Francouzská nadvláda vyvolávala odpor pro hospodářské využívání Vietnamu i ostatních indočínských území a od 30. let se formovalo několik opozičních skupin, mezi nimiž byli nejvýznamnější komunisté, kteří ovšem kombinovaly marxistické teze s nacionalismem. Během druhé světové války byla francouzská Indočína obsazena Japonci, kteří ovšem zachovali téměř až do konce války francouzskou administrativu. Po válce se Francouzi pokusili své panství obnovit, narazili však na odpor většiny obyvatelstva, které bylo vedeno hnutím Viet Minh, v němž rozhodující roli hráli komunisté. Tento odpor přerostl v tzv. indočínskou válku (1946–1954) mezi Francouzi a hnutím Viet Minh. Vietnamci s úspěchem použili taktiku partyzánské války a s podporou komunistické Činy (po r. 1949) a SSSR mohli své jednotky lépe vyzbrojit a organizovat. Francouzi se pokusili vytvořit loutkový Vietnamský stát, který nicméně většina obyvatel odmítala. Francouzský vojenský odpor byl zlomen v bitvě u Dien Bien Phu, po níž byla uzavřena dohoda rozdělující Vietnam na severní část, v němž dominoval komunisty ovládaný Viet Minh, a jižní část, v níž panoval politický chaos a rostl vliv USA. Boje na jihu nikdy neustaly a logika studené války tlačila USA do podpory nepopulárních jihovetnamských diktátorů. Tato podpora přerostla v přímé zapojení do konfliktu, který je znám jako vietnamská (a ve Vietnamu jako „americká“) válka. Prezident Lyndon Johnson nejprve usiloval o „amerikanizaci“ války a zvyšoval počet amerických vojáků účastnících se konfliktu. V roce 1969 bylo ve Vietnamu více než půl milionu amerických vojáků. Ani jejich lepší technické vybavení ale nevedlo k úspěchu. Komunističtí bojovníci podporováni ze severu (který se v konfliktu stále více angažoval) používali osvědčenou partyzánskou taktiku, a i když měli zpravidla větší ztráty než americké jednotky, ve svém boji vytrvali. Na vývoj války mělo zásadní vliv americké veřejné mínění, které postupně ztrácelo víru ve smysluplnost této angažovanosti. V USA rostlo mírové hnutí, které požadovalo konec intervence. Významnou roli hrála i média, která dokumentovala excesy jihovietnamských i amerických jednotek nejen proti nepříteli, ale i proti civilistům. Pod tlakem veřejného mínění zahájily USA mírová jednání, která nakonec vyústila ve stažení jejich jednotek z Vietnamu v roce 1973. O dva roky později byl jih stále zmítaný  nestabilitou a korupcí obsazen vojsky severního Vietnamu. V roce 1976 byla oficiálně vyhlášena Vietnamská socialistická republika. Komunistický Vietnam se na jedné straně stal hegemonem Indočíny, když v roce 1979 vpadl do sousední Kambodži, ale tento vpád na straně druhé vyprovokoval konflikt s Čínou, která Rudé Khmery vládnoucí tehdy v Kambodži podporovala. Od poloviny 80. let pak Vietnam sleduje cestu opatrné modernizace, která má zvýšit efektivitu ekonomiky, ale zachovat mocenský monopol komunistické straně. 

Lucie Hlavatá, Ján Ičo, Petra KARLOVÁ., Mária STRAŠÁKOVÁ. Dějiny Vietnamu. Praha 2008, s. 122–233. 

Termínem východní (sovětský) blok označujeme soustavu států střední a východní Evropy pod politickým a ekonomickým vlivem Sovětského svazu, která se zformovala na konci čtyřicátých let 20. století. Náležely sem Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, SSSR a Východní Německo (NDR). Mimo blok zůstaly dva socialistické státy, které se z vlivu SSSR vymanily: Albánie (od roku 1956) a Jugoslávie.

Mezi charakteristické znaky těchto zemí patřilo těsné propojení jejich zahraniční politiky a hospodářství se zájmy SSSR, centrálně plánovaná a řízená ekonomika, zestátnění soukromé sféry, soustředění veškeré moci pouze v rámci komunistických stran, cenzura médií a tvrdý postup uplatňovaný vůči politickým odpůrcům. Jednotlivé státy byly sdruženy v rámci hospodářské spolupráce (Rada vzájemné hospodářské pomoci, založena 1949) a rovněž ve vojenském paktu pod vedením SSSR (Varšavská smlouva, založena 1955).

K rozpadu východního bloku došlo v návaznosti na oslabení mocenského vlivu SSSR a postupné zhroucení komunistických režimů v jednotlivých státech v letech 1989–1990.

Jiří VYKOUKAL,  Miroslav TEJCHMAN a Bohuslav LITERA. Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. 1. vyd. Praha: Libri, 2000.

Během druhé světové války bylo na mezinárodní úrovni mezi Spojenci rozhodnuto, že po jejím skončení dojde k masovým přesunům zejména německého obyvatelstva z různých území v Evropě do poválečného Německa. Tyto pohyby se týkaly zejména Československa a Polska. Již během samotné války docházelo k obrovským migračním vlnám v souvislosti s postupující frontou, holocaustem, politickou migrací apod. Základním právním rámcem celého odsunu byly tzv. dekrety prezidenta republiky, které postupně během roku 1945 upravovaly postavení německé menšiny (a dalších) z hlediska jejich občanství, majetkoprávních vztahů atd.

Prezident Edvard Beneš a další čelní politici začali hned v květnu (např. v Brně 13. 5.) veřejně vystupovat a nabádat obyvatelstvo k akcím namířeným proti Němcům ve státě. Jejich počet je velmi komplikované odhadnout, neboť mezi ně započítáváme původně usedlé Němce (necelé tři miliony), uprchlíky ze Slezska (snad až jeden milion) či vojáky pohybující se po osvobozeném území (statisíce).

Prakticky ihned po ukončení války začala v Československu první fáze, kterou označujeme jako „divoký odsun“. V období mezi květnem a zářím 1945 se v jednotlivých oblastech lidé chopili příležitosti a začali hromadně vystěhovávat Němce z jejich obydlí. Oficiální role státu zůstává stále nejasná, ovšem je zřejmé, že tehdejší autority tomuto neorganizovanému odsunu nebránily, a některé ty místní dokonce aktivně spolupracovaly s aktéry. Bohužel zejména v tomto období došlo k mnoha násilnostem, nespravedlnostem, lynčům, improvizovaným soudům i jednoznačným vraždám. Poválečná krutost byla způsobena zejména obecnou frustrací z válečných událostí, ale také snahou některých jedinců „vyřídit si osobní účty“, pomstít se nebo zakrýt vlastní prohrešky z minulosti. 

Vláda postupně převzala větší kontrolu nad odsouváním obyvatel od konce roku 1945 a definitivně ho ukončila v polovině roku 1947. Tehdy na území ČSR mohli zůstat už jen jedinci s určitým druhem výjimky – nepostradatelní odborníci, smíšená manželství apod.  

Zdeněk BENEŠ et al. Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. 2., opr. vyd. Praha 2002. 

Jaromír MRŇKA. Limity lidskosti: politika a sociální praxe kolektivního násilí v českých zemích 1944–1946. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019. 

Diskuse o příčinách vzniku velké hospodářské krize stále probíhá a neexistuje shoda na obecně přijímaném modelu jejích příčin. Jisté je, že nelze najít jednu příčinu, ale spíše kombinaci řady faktorů, přičemž těmto faktrům bývá přisuzována různá důležitost. Působily zde důvody monetární (distribuce půjček, nedostatek úvěrů, spekulace na burze), problémy v oblasti mezinárodních vztahů (dominantní role USA jako světového bankéře, na kterou nebyly institucionálně připraveny), agrární krize, která byla způsobena nadúrodou, a tedy poklesem cen, nedostatečná spotřeba a řada dalších faktorů. Krize vznikla v USA v roce 1929, ale velmi rychle se rozšířila do celého světa. Předpokládá se, že na šíření krize měla výrazný podíl nevhodná hospodářská politika jednotlivých států, které nekoordinovany své kroky (např. vzrůst cel, které měly chránit domácí produkci, byl ve svých důsledcích kontraproduktivní, protože zničil mezinárodní obchod). 

Ekonomové klasické školy zdůrazňují spíše monetární důvody, ekonomové „keynesiánští“ (podle vůdčího představitele tohoto směru J. M. Keynese) zdůrazńovali spíše strukturální nedostatky průmyslu a nedostatečnou spotřebu. 

Jakub RÁKOSNÍK, Jiří NOHA. Kapitalismus na kolenou. Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929–1934. Praha 2012. 

Ritualizované vzpomínání je přirozenou obranou nějakého společenství před během času. Skrze rituál vzpomínání se symbolicky propojují živí s mrtvými (např. při křesťanském svátku vzpomínka na zesnulé – Dušičky). Vedle soukromého vzpomínání existuje i veřejné, které organizují obce, kraje či spolky, ale i stát. Státem organizované vzpomínání bylo v Rakousku-Uhersku spojeno především s osobou císaře, později se rozvinul systém státních svátků. Vedle toho ale existovaly a existují četné vzpomínkové slavnosti, které mají připomínat události důležité z hlediska kolektivní paměti. Kolektivní vzpomínání udržuje identitu společenství.

Spojené státy americké a Sovětský svaz vyšly z druhé světové války v pozici vítězných supervelmocí schopných nadále ovlivňovat globální dění a politiku dalších států (spojenců i satelitů). Tuto pozici potvrdilo získání jaderné zbraně: USA vyvinuly první atomovou bombu v roce 1945 (projekt Manhattan pod vedením fyzika Roberta Oppenheimera, první pokusný jaderný výbuch proveden 16. 7. 1945), SSSR v roce 1949. Politické uspořádání poválečného světa lze v důsledku výsadní americko-sovětské dominance označit za bipolární.

Rozdílná povaha obou politických a ekonomických systémů (kapitalismus – socialismus) i jejich geopolitických cílů vyvolala dlouhodobý proces vzájemného soupeření, které se přeneslo do řady oblastí. Napětí mezi USA a SSSR, potažmo mezi zeměmi ve sférách jejich vlivu, nabylo podoby tzv. studené války a promítalo se do řady menších zástupných vojenských konfliktů, které s podporou obou velmocí vedly jiné státy (proxy války). Přímý vojenský konflikt mezi USA a SSSR vylučoval jejich postupně rozšiřovaný a zdokonalovaný jaderný arzenál umožňující vzájemné odstrašení na základě principu tzv. vzájemného zaručeného zničení obou stran případného konfliktu. Eskalace napětí během karibské krize roku 1962 (ohrožení USA jadernými balistickými raketami rozmístěnými Sovětským svazem na Kubě) vedla k jednáním o omezení dalšího jaderného zbrojení, která vyvrcholila v sedmdesátých letech (série bilaterálních smluv SALT).

Významným a veřejně sledovaným aspektem americko-sovětského soupeření se od konce padesátých let stala kosmonautika. Po sovětských úspěších v podobě vypuštění první umělé družice Sputnik (4. 10. 1957), prvního živého tvora (fena Lajka, 3. 11. 1957) a prvního člověka na oběžnou dráhu Země (Jurij Gagarin, 12. 4. 1961) uspěly USA při vyslání prvního člověka na Měsíc (20. 7. 1969, mise Apollo 11, Neil Armstrong, Edwin Aldrin).

Součástí vzájemné rivality byla na obou stranách intenzivní propaganda pracující se sugestivními obrazy nepřítele. Zásadní roli při utváření obrazu USA sehrávalo globální šíření americké kultury a produktů, skrze něž byla mj. manifestována vyšší výkonnost kapitalistické ekonomiky oproti centrálně řízenému hospodářství socialistických států.

Rozpad SSSR v roce 1991 znamenal zásadní změnu dosavadního systému a pro následující léta upevnil pozici USA jako jediné globální supervelmoci.

Označení pro uzavřenou hranici mezi východním a západním blokem v době studené války. Metaforu z divadelního prostředí použil v této souvislosti poprvé Winston Churchill v tzv. Fultonském projevu 5. března 1946.

Na hranicích SSSR, Polska, Československa, Maďarska, Albánie a Bulharska vzniklo postupně souvislé, několik kilometrů široké hraniční pásmo tvořené systémem plotů a zátarasů. Hraniční pásmo bylo přísně střežené, vysídlené a přístupné jen na zvláštní propustku.

V Československu byla zvláště střežena hranice se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem. Roku 1951 byl vydán zákon o ochraně státních hranic, na jehož základě byla zřízena Pohraniční stráž, speciální ozbrojená složka, jejímž úkolem bylo zajistit obousměrnou neprostupnost hranice. Tvořili ji speciálně proškolení vojáci z povolání, a zejména vojáci základní vojenské služby. Proti tzv. narušitelům hranice měli použít za určitých okolností zbraň.

Tereza MAŠKOVÁ, Vojtěch RIPKA. Železná opona v Československu. Praha: Kosmas, 2015.